close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 
Pravý přítel neni ten, co se dotkne Tvé ruky, ale ten, co se dotýká Tvého srdce

Březen 2007

citáty o Lásce

17. března 2007 v 23:20 | jahůdka |  citáty
-Skutečnost, že nás někdo miluje, nás málo uspokojuje. To, co nás činí vskutku šťastnými je, že my můžeme někoho milovat.
-Láska - když po ní toužíš je pro tebe moc drahá a když chceš aby ti dala pokoj, tak za tebou příjde sama... a nakonec ti vezme vše co chce.
-Milujeme ty ,který nás odmítají a odmítáme ty ,který nás milují!
-Utrhl jsem květinu a zvadla. Chytil jsem motýla a zemřel mi v dlani. Pochopil jsem, že krásy se mohu dotknout pouze srdcem.
-Milovat a zachovat si všech 5 smyslů po hromadě, přesahuje schopnosti jedince...
-Není nic horšího, než nabízet lásku někomu, kdo o ni nestojí. Toho koho chceme, nemůžeme mit, s kým jsme, nechceme žít.
-Kdo řekl, že láska je slepá???? Ta jediná vidí dobře, protože objevuje krásy tam, kde jiní nevidí nic.
-Koupit psa je jediný způsob, jak získat lásku za peníze. Nikdo nesetře slzy líp,než ruka toho,kdo je způsobil!
-Láska je jediná pohádka, která slovy "Byl jednou jeden král ..." nezačíná, ale končí.
-Nepřestala jsem tě milovat, jen jsem se naučila bez tebe žít. Nebylo to snadné, ale bylo to snazší než zapomenout

citáty o Životě

17. března 2007 v 23:18 | jahůdka |  citáty
-Ber od života co ti dal, radost, bolest, lásku, vždyť život je jen karneval, v němž stokrát měníš masku.
-Život se neměří počtem nádechů a výdechů, ale chvílemi které nám vzaly dech!
-Říkali, že všechny cesty někam vedou, že hory ční až do mraků, že všechny strasti jednou přejdou, že svět je plný zázraků...Kdo to tvrdil? Jen tak lhal?...Musel to byt blázen, nebo miloval....
-Když jsem se narodila, plakala jsem a všichni okolo se smáli. Chci žít svůj život tak, abych odcházela s úsměvem na tváři, zatímco ostatní budou plakat.
-Žij tak,aby se z Tvých přátel nestali nepřátelé a z tvých nepřátel,aby se stali přátelé.
-Život je jako hvězdná obloha: zatímco na jednom konci některá souhvězdí zapadají, na druhém jiná vycházejí.
-Život je krásný, daleká cesta, marné však není žádné volání, zemdlelý není ostudou světa, hanbou je zrada a pokání, zpáteční cesta se trestá. - S. K. Neumann
-Jsem krásný,jsem krutý,jsem něžný,jsem život.Pláčeš?I v slze je síla,tak jdi a žij...
-Život brzo skončí a pak nám nikdo nedá nic za to, jestli jsme byli smutní nebo veselí
-Chceme-li žít zde na zemi, musíme žít podle módy - a srdce už se nenosí.

vyzvánění - konec

17. března 2007 v 23:13 | jahůdka |  Povídky
... Udělal jsem malý a nenápadný krok směrem k ní. Malá špičatá tryska vyfoukla oblak jedovatého plynu, který mi okamžitě naplnil plíce. Roz­kašlal jsem se. Hasící přístroj nepřestával chrlit odporně páchnoucí pěnu a já zvracel. Vypotácel jsem se na verandu, kde jsem padl na kolena a hned potom na tvář. Zůstal jsem bezvládně ležet, zavěšen do barevných kruhů, které se otáčely v mém vědomí a se slinami u úst jsem se snažil nasát čer­stvý vzduch. Do ruda rozžhavené kruhy však pevně sepjaly můj mozek, a když jsem opět nabyl vědomí, byla už všude kolem tma.
Andrea ležela na jedné z postelí, kolena přitisknutá k bradě, ruce k uším, oči otevřené. Byla ulepená od hasící pěny a zřejmě přiotrávená jako já.
Položil jsem jí ruku na rameno a zacloumal s ní. Pomalu zvedla oči a pak sundala dlaně z ušních boltců
"Ještě zvoní?" zašeptala a začala vzlykat.
Obejmul jsem ji a ucítil její lidské teplo, které mi dělalo neobyčejně dobře.
"Oni přijdou," vzlykala a třásla se.
Začal jsem přemýšlet nahlas: "Musíme tady zůstat do rána. Venku je tma a v ní kdoví co. Zítra bude alespoň světlo, když už nic jinýho. Zavřeme okenice a dveře. Neboj se. Dovnitř se nedostanou. V kuchyni je, myslím, ještě jeden hasičák. To bude naše zbraň."
Při zmínce o kuchyni začala Andy nesouhlasně kroutit hlavou.
"Půjdu tam sám. Ty počkáš tady. Najdu tam trochu jídla a něco k pití. Hned se vrátím. Pusť."
Držela se mne a její oči prosily: Vrať se. Ani ve snu by mě nenapadlo utéct a nechat ji tam.
Vyprostil jsem se z jejího sevření a vyšel z místnosti. Na verandě jsem lačně nasál chladný noční vzduch.
Nebylo vidět ani na krok. Nerozsvítil jsem. Bál jsem se, že světlo přilá­ká od vody nezvané návštěvníky. Nechtěl jsem upozorňovat na naši pří­tomnost.
Klíč od kuchyně jsem nalezl po hmatu tam, kam ho včera Tony pohodil. Odemkl jsem a otevřel dveře té Pandořiny skříňky, dveře do Pekla, jež mělo následovat.
Z místnosti se vyvalil odporný puch, tak hustý, že okamžitě ulpíval na všem, co mu stálo v cestě. Vešel jsem dovnitř. Nejdřív jsem sňal ze zdi hasící přístroj (visel hned vedle dveří), potom jsem za sebou zavřel, proto­že strach z venkovní tmy a neznáma v ní byl nesnesitelný. Hmatal jsem po kuchyňské lince ve snaze najít poživatelné zbytky jídla, ale na všem již byly patrný hniloba a plíseň. Cosi jsem převrátil. Stačil jsem tu věc zachy­tit dřív, než dopadla na podlahu. Byla to Tonyho baterka. Rozsvítil jsem ji a přejel kuželem světla místnost.
Vše bylo pokryto plísní. Hustý chlupatý koberec zelené barvy pokrýval podlahu a nábytek. Na stěnách tvořila vodnatá houba zubaté, slintající obrazce. Plíseň se držela i stropu, odkud visela v bizarních spletencích. Kaluž slizu, v nějž se rozpadla chycená lidská ryba, byla zdrojem tohoto bujení. Místnost se zaplnila téměř hmatatelnou nenávistí ke všemu teplo-krevnému. Obrovský hrozen plísně na protější stěně začal pomalu stékat k podlaze. Místnost se dala do pohybu. Houbovitá tkáň se začala uvolňo­vat ze stropu. Vyrazil jsem ke dveřím, ale neudržel jsem rovnováhu na kluzkém povrchu podlahy. Na záda mi nalehla plíseň kanoucí ze stropu a její tíha mě srazila k zemi. Baterka mi vypadla z ruky a osvítila škvíru pode dveřmi. Kdosi tam stál.
Proboha! Mohl jsem snad doufat, že v těch botách, které jsem okamžitě poznal, jsou jiné než Michalovy nohy? Mohl jsem doufat, že to, čím buší do zavřených dveří, je něco jiného než hlava, kterou od jeho těla oddělilo veslo držené mýma rukama? Ne. Můj mozek odmítal nepřijmout tyto logické skutečnosti.
Dunivé údery do dveří přerušil syčivý zvuk odjištěného hasícího pří­stroje. Jeho tryska začala vydechovat jeď. Snažil jsem se stříkat pěnu od sebe, ale musel jsem rychle ven z místnosti, dřív než se sám nadýchám výparů. Plíseň pod příkrovem pěny slizovatěla a roztěkala se. Postavil jsem se a shodil houbu ze svých zad. Potom jsem prudce rozrazil dveře a namí­řil proud pěny ven.
Zrůda zaječela odhozena dveřmi do tmy. Baterka zmizela pod nánosem pěny a noc opět dostala šanci mě oslepit. Přístroj zachroptěl a vyplivl poslední chomáč pěny. Rozmáchl jsem se prázdným kovovým válcem a udeřil do míst, kde jsem tušil k útoku se chystající bezhlavou příšeru v lidských šatech. Uslyšel jsem zvuk drcených kostí. Ovládl mě pocit nad­vlády a vítězství. Znovu a znovu jsem hasičákem drtil tělo svíjející se ve tmě u mých nohou, dokud neustal veškerý jeho pohyb. Z očí mi vytryskly slzy vzteku a z hrdla-křik vítězství. Rozhýkal jsem se a vyslal ten skřek nebi zakrytému ztemnělými korunami borovic. V náhlém přívalu světla do mého mozku jsem dohlédl tmou až ke břehu jezera a uviděl pohyb na jeho hladině. Přicházeli na moje volání. Nelákali mě do svého světa. Teď jsem je lákal já.
Houba vrůstající mi do pokožky na zátylku vystřelovala do mých nervů chlad tolik potřebný k zabíjení. Předklonil jsem se a opřel se o levou ruku. Pravou paží jsem se rozmáchl a hodil přístroj, oblepený zbytky kostí a tkáně, daleko od sebe směrem k přehradě. Vydal jsem krátký výhružný skřek a dal se na ústup. Když jsem vybíhal schody na verandu, pomáhal jsem si rukama. Odstrkoval jsem se jimi od schodů.
Dveře do bezpečí byly zamčené.
"Andreo! Neblázni a pusť mě dovnitř. Andreo!"
Křeč mi zkřivila ústa. V hlavě mi hučely vlny vysoké jako dům.
"Andy! Oni už jdou. Dostanou mě. Pusť mě, proboha, dovnitř!"
Od břehu ke mně dolehlo mlaskavé svíjení těl nemrtvých lidských oboj­živelníků.
"Proboha, otevři! Andy! Nic mi není. TO JSEM JÁ!"
Kvílení, jež se ozvalo od vody, mě donutilo se olíznout. Ústa jsem měl plná slin.
"Andreo! Já nechci skončit jako Tony! Nechci, nechci, nechci!"
Začal jsem sebou hystericky zmítat a oni byli stále blíž. Tušil jsem za sebou bledá světla jejich očí, ale neotáčel jsem se. Přitahovalo mě lidské teplo za dveřmi. Snažil jsem se nevnímat pohyb za svými zády.
"Andy! Andreo! Prosím!"
Otevřela.
Stála ve dveřích a vyzařovala teplo. Z plic mi unikl vzduch, a když pro­cházel přes zuby ven, vydal mokrý syčivý zvuk. Skokem jsem se přenesl do místnosti a přirazil za sebou dveře.
Dost. Už nemůžu dál. Nemůžu dál psát. Slyším je přešlapovat za dveř­mi. Andrea spí. Usnula chvíli potom, co jsem uchopil postel, postavil ji na výšku a opřel o dveře. Dívám se na její tělo a snažím se představit si, jaké má asi sny, ale můj mozek už je schopen jenom dvou věcí. Jednou z nich je smrt, umřít a přestat myslet, a ta druhá je mi stále méně odporná. Nedou­fám už v pomoc zvenčí. Děsím se jí teď víc než sám sebe. Víc než vody, mlhy a bahna před několika hodinami.
Nedokážu již napsat více než stránku a proto pochopte, že musím poně­kud změnit styl svého vyprávění, abych nezůstal lidskému světu dlužen jeho konec. Mé prsty již nejsou schopny udržet tužku, musel jsem šiji při­vázat k zápěstí a proto je teď můj rukopis tak nepodobný předchozímu.
Při četbě řádků uzavírajících můj příběh si uvědomte, že jejich autorem není člověk. Je jím bytost neschopná vysvětlit důvod, z jakého si před nedlouhou chvílí servala ostrými zuby kůži a maso z kosti levého předlok­tí. Jejím bytost, která nenávidí svou lidskou podstatu. Ochladila mou krev a zakalila můj zrak. Nastěhovala se, vloupala se, do mého lidského já, aby ho udělala svým otrokem a pak i svou potravou.
Teď, zatímco poslední zbytky mého původního vědomí budou kdesi v nitru hltány chřtánem příšery rodící se z mé smrti, vstanu a probudím to teplé lidské tělo, schoulené u protější stěny.
(Andréééóóó!!!)
Protože ji tady nemohu nechat napospas tomu zvrácenému světu, který neuznává přírodní zákony a v němž je láska jen vývojovým stadiem nená­visti a smrti. Ne. Ona musí jít se mnou. Teď do. ní musím vstoupit. Dříve než naposledy otevře oči, uchopím její hlavu do svých mokvavých dlaní a vnutím svůj dlouhý lepkavý jazyk jejím rtům. Proniknu hluboko do ní, protože ONO, ta věc uvnitř mne, chce ochutnat její nitro. Potom mé zkra­cující se prsty roztrhnou kůži na jejích zádech, aby osvobodily tu slizkou a studenou věc, která spí v každém z nás a čeká na probuzení a volnou cestu ven.
Musím... musím už jít. Nesnesu už ve svých žilách lidskou krev. Pálí. Toužím ji vypláchnout chladivou jezerní vodou. Chci pít. Chci hltat, zapl­nit si plíce... žábry tou tekutinou udržující život v mrtvém těle.
Ta hnusná, teplá, odporná věc támhle v koutě...
Křič! Ještě! Křič víc! Ten zvon zvoní jen a jen pro tebe!

vyzvánění - třetí část

17. března 2007 v 23:12 | jahůdka |  Povídky
...Postavil jsem se. Chtěl jsem uklidnit Michala, který se třásl a bázlivě rozhlížel, ale zastavilo mě náhlé ticho. Žáby zmlkly. To mohutné vřeštění stovek nafouklých podhrdelních vaků žab zírajících z vody utichlo v jediný okamžik a přešlo v jiný zvuk. Zvuk kovově jasný, zvuk zvonu, při kterém si Michal zaryl prsty do tváří a jeho nehty zanechávaly krvavou stopu. Zvon jásal nad temnotou a nad vyvalenýma očima vodních tvorů zbožně naslouchajících na hladině.A pak se ozval ještě jeden zvuk , který nás odvedl do následujících událostí. Ten zvuk nás odvedl do chaty a od Tonyho, jehož dlouhý a lepkavý jazyk v tu chvíli přejížděl zešpičatělé tuby za pevně semknutými rty, jež se chystaly políbit některé z dívčích hrdel. Ten zvuk byl dveřmi do jiného a děsivého světa, které po odeznění zvuku zmizely společně s cestou zpět.Ten zvuk byl vlastně obyčejný a pláží zněl už tisíckrát. Bylo to řinčení řetězu, kterým jsme přivázali loď k nejbližšímu stromu. Pomalé drnčení. Nárazy jednoho rezavého článku o druhý. Drn drn drn!Michal vyrazil a já hned za ním. O loď jsme nesměli přijít. Nejkratší cesta do vesnice a do bezpečí - to byla loď. Přeskočil jsem všechny schody najednou. Snažil jsem se nevnímat šelestivé skoky v okolní žloutnoucí trávě, kde vyplašení slizcí živočichové hledali nejbližší díru v zemi. Snažil jsem se neztratit Michala z kuželu světla baterky. Dohonil jsem ho na břehu. V ruse svíral několik posledních článků řetězu, který byl odvinutý a na jehož konci se asi patnáct metrů od břehu ztrácela naše pramice. Přitahovali jsme loď k sobě. Zvon odbíjel jednotlivé metry řetězu, který se nám svíjel u nohou. Z mlhy se vynořila lodní záď a skřípavě najela na písek.Uvnitř byly tisíce očí. Tisíce jiker, velikých jako oční bulvy, nalepených na sebe. Jejich hrozny pokryly celé dno a dlouhé šňůry těch rosolovitých koulí přepadávali do vody. V tu chvíli umlkl zvon a Michal se nepříčetně vrhl do lodi a začal rozkopávat ty odporné chuchvalce plné zárodků pochybného života.Já zatím ve světle baterky objevil na pláži spletitou síť stop. Desítky otisků dvou až čtyřprstých chodidel a z zřejmě i dlaní. Písek byl uhlazený plovacími blánami a rozryt svíjivými ocasy. Některé stopy byly malé jako otisk ručky tříletého dítěte, jiné přesahovaly velikost stopy dospělé mužské nohy. Všechny ty stopy směřovaly ven. Ven z vody. Na břeh. Žádné se nevracely zpět.Otočil jsem se k chatě právě v okamžiku, kdy žárovka na verandě zamrkala a zhasla. Zakřičel jsem na Michala, který po kolena špinavý od bělavého slizu běsnil v lodi a drtil každou jikru, co byla ještě celá. Všiml si tmy v chatě, vyskočil na břeh a.... strnul. Uslyšel to, co já. Nějaký tvor pospíchal k vodě. Nemohl to být člověk, protože člověk při každém kroku nehýká a není tak slyšet zvukem slin omývajících zuby. Člověk neucítí ve tmě pach jiného člověka. Člověk netouží po jezerní vodě tak, jako p ní toužil tento tvor, který se zastavil několik metrů od nás, výhružně vrčel a několikrát do tmy tam, kde jsem tušil neznámé tělo, a připravil mysl na hrůzu, již jí za chvíli zprostředkují mé oči.Rozsvítil jsem.Zvíře, neboť člověkem se tento tvor opravdu nedal nazvat, zděšeně zavřísklo a ohrnulo pysky k dásním plných zubů tenkých a ostrých jako jehly. Oči vyčnívaly ze stran zploštělé rybí hlavy. Byly pokryté mázdrou a uhýbaly ostrému světlu. Stvoření přešlapovalo na dvou silných končetinách zakončených tlustými prsty a drobné zakrslé přední pracky mělo svěšené přes břicho. Slepené zbytky světlých vlasů zatemnily mou mysl jen chvíli potom, co jsem si uvědomil věc, která byla na tvorovy tou nejstrašlivější. Na ramenou, která plynule přecházela v dopředu čnící hlavu dravé ryby, jsem krátce před ztrátou vědomí zahlédl cáry Tonyho modré košile.Probudil sem se hrůzou, kterou mne obestřel noční sen. Za okny bylo světlo. Ležel jsem na jedné z postelí předního pokoje, přikrytý tenkou dekou. Vstal jsem a vyšel na verandu. U venkovního stolu seděly Renata s Andreou, Michal byl zrovna v polovině cesty k lodi, do které skládal věci.Po vodě se válely chumáče mlhy a z korun borovic padalo dolů nezvyklé ticho, nerušené jediným ptačím písknutím. Sešel jsem dolů. Obě děvčata mi kývla na pozdrav. Nemusela nic říkat, všechno měla napsané ve tvářích: Pojďme už, proboha pryč!Michal se vracel od břehu. Dvěma prsty mě přivolal k sobě,naznačuje tak, že nechce mluvit před děvčaty.
"Všechno jsem zahrabal na pláži," zašeptal a já si vzpomněl na loď plnou jiker.
"A Tony?" ptal jsem se, protože od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že nelidská stvůra pospíchající k vodě byla ještě před pár hodinami člověkem, jsem si nepamatoval nic.
"Tony je pryč. Nechal jsem ho jít."
Četl jsem Michalovi c očích, že to byla možná chyba a on pokračoval: "Holky jsou v pořádku. Nic jim neudělal. Je někde tam," kývl hlavou směrem k vodě.Napadlo mě, že snad až jezerní voda zbavila to, co se stalo z Tonyho, posledních vzpomínek na nedávné lidství. Snad až pod hladinou došlo ke zrůdné úplné proměně Tonyho vědomí cosi neznámého a tudíž nepopsatelného. Jen tak lze vysvětlit, že Andrea s Renatou žijí, že je Tony nevzal s sebou, když opouštěl tento svět. Snad byl v jejich přítomnosti ještě více člověkem než... Teď snad někde u dna, s očima upřenýma vzhůru, čeká na temný stín naší pramice.
"Na lodi ne," varoval jsem Michala.
"Holky jsou úplně apatický. Neujdou ani kilometr. Na lodi je můžeme odvézt až do vesnice."
"Je to šest kilometrů po vodě, ve který plave kdoví co, Majku," snažil jsem se vymluvit mu jeho úmysl.
"Ve dne se nebude nic dít. Příšery ve dne spí," rozhodl Michal, otočil se a vykročil k chatě.
Nepoznal jsem, že tomu nevěří.
Loď vplula do mlhy, ta se za její zádí uzavřela a zabránila nám prohlédnout na chatu s okny zamhouřenými prkny okenic. Klíče vrátil Michal do Tonyho skrýše nade dveřmi. Opouštěli jsme břeh, který byl pro nás místem nevýslovné hrůzy. Naneštěstí není možné vzdalovat se od břehu a zároveň se nepřibližovat k jeho protějšku na druhé straně chladných vod.
Hustá mlha obestírala loď, vesla něžně a tiše zajížděla do hlubiny a postrkovala nás vpřed. Přestalo existovat "vpředu" a "vzadu". Loď plula v mlze odnikud nikam.
"Dávej pozor, ať nenarazme na břeh," upozornil jsem Michala, který vesloval. Holky seděly na zádi a já na samé špici lodi, protože jinde nebylo místo. Upíral jsem oči do mlhy před sebou jako do nejtemnější noční tmy, ale neviděl jsem nic. Napadlo mě, že už jsme jistě v zákrutu, za kterým se přehrada rozšiřovala.
"Víš vůbec, kam nás vezeš?" ptal jsem se Michala.
Přikývl.
"Zajeď ke břehu. Takhle vůbec nevíme kde jsme," dal jsem úplně najevo své obavy.
"Už čtvrt hodiny jedu ke břehu." Michalovi ruce se pohybovaly jistě a pravidelně. Vesla nepříjemně vrzala v okovech.
"Točíme se furt dokola," okřikl jsem ho.
"Tak vesluj sám, jestli víš, kde je břeh," odsekl a odhodil vesla.Voda vstříkla do lodi a objevila se tlama. Obrovské trojúhelníkové zuby se zjevily nad mojí hlavou v oblacích mlhy a než jsem pochopil, co to vlastně je, bylo už příliš pozdě na obrácená lodi, jejíž kýl narazil do obrovské betonové tlamy podpírající mostní konstrukci.Náraz mě srazil na Michala. Uslyšel jsem hlasité prasknutí, loď se naklonila a začala nabírat vodu. Pilíř mostu byl příliš hladký na to, aby bylo možné se zachytit se ho, ale přesto jsem se o to pokusil. Andrea s Renatou zpanikařily. Sápaly se po mém těle ke sloupu a šlapaly po Michalovi. Loď se překvapivě lehce převrátila a my se ocitli v nepříjemně studené vodě, která nás okamžitě promočila a šaty nás stahovaly ke dnu. Holky se vyplašeně rozhlížely po něčem, čeho by bylo možné se zachytit. Michal zmizel pod hladinou hned po převrácení lodi.
"Sundejte si ty svetry! Rychle!" odtrhl jsem Andreu od pilíře a strkl ji ke břehu. Směr mi ukazoval nad námi se klenoucí most. Cloumal jsem s Renatou a křičel na ni, dokud nepochopila, co po ní chci. Hned potom jsem se ponořil a vnikl zespod do lodi, kde jsem tušil Michalovo tělo. Bylo tam. Chytil jsem ho za vlasy a táhl k hladině. Michal byl bledý a po obličeji mu stékala krev z ošklivé rány na čele. Táhl jsem ho ke břehu. Holky jsem slyšel v mlze před sebou. Osvobodil jsem se od těžkého oblečení, aniž bych pustil Michalovo bezvládné tělo, a chtěl jsem pokračovat v plavání, ale má noha zavadila pod vodou na něco pevného. Nebylo to dno. Bylo to něco, co by pod vodou nemělo co dělat. Nechal jsem Michala ležet na hladině a ponořil jsem se. Téměř okamžitě jsem pochopil.Ta věc tam nebyla sama. Byly jich tam celé řady, jedna vedle druhé. Hrozivě se vypínaly z bahna, omotávaly šlahouny vodních rostlin. Některé byly kamenné a celkem primitivní, jiné, kovové,byly posety kroutivými ozdobami kovářů a opatřeny cedulkami s nápisy, které už dávno nebyly k přečtení. Mnohé z nich byly dřevěné, zetlelé, napodobené svému původnímu tvaru. Byla to znamení víry. Na většině z těch visela soška mrtvého člověka.To už mi došel v plících vzduch, vznesl jsem se k hladině a za vlasy dotáhl Michla ke břehu, kde jsem začal křičet.Byly to hroby. Řady hrobů lidí ze zatopené vesnice, do jednoho rozhrabané a prázdné.
Michal začal po sedmém stlačení hrudního koše prudce dávit. Obrátil jsem ho na břicho a pomohl mu se zvednout. Klečel v písku opřený o ruce a zvracel. Pak se z mlhy ozvalo volání a Michal začal výt. Zvrátil hlavu a z hrdla mu vytryskl táhlý jekot. V mlze pokrývající hladinu mu cosi odpovědělo. Michal se třemi nelidsky dlouhými skoky přenesl k místu, kde vlny olizovaly břeh. Zavřeštěl, sklonil hlavu a začal hltavě pít. Se zvířecí samozřejmostí začal nabírat jazykem jezerní vodu a chtivě ji polykal. Pil s hlavou zpola ponořenou a já jsem náhle věděl, co musím udělat. Mé ruce uchopily veslo, které ke břehu připlulo na vlnách spolu s dalšími věcmi z lodi. Drže veslo jako veliký meč, přistoupil jsem zezadu k tomu vodu chlemtajícímu utopenci a zasekl jsem mu dřevěnou hranu mezi hlavu a ramena. Nezabil jsem ho, protože, ačkoli pil, hýbal se a jevil všechny známky plného vědomí, byl v té chvíli již mrtvý. Jeho duše byla pryč a na jejím místě se usadila chladná a otravná jezerní voda.Andrea s Renatou plavaly kdesi v mlze. Zřejmě v panice ztratily směr, kterým jsem je poslal, a zamířily k jinému břehu nebo do středu přehrady. Plavat a volat jejich jména bylo jedinou možností, jak je nalézt či nasměrovat k sobě. Pokud byly ještě živé, pokud se ještě nestaly součástí světa, který začíná tam, kde člověk ztrácí naději na přežití - pod hladinou, mezi bublinami bahenního plynu stoupajícími ze dna.¨
"Andréééóóó!!! Renááátóóó!!!"
Plaval jsem možná už půl hodiny a pomalu ztrácel naději na objevení děvčat i záchranu vlastního života. Zdálo se mi že slyším zpěv. Tenké kloktavé zajíkání. Protáhlé vzlyky, které mě volaly k sobě, ale já se snažil z jejich dosahu. Proboha. Co všechno muselo být v těch chvílích ve vodě a na dně pode mnou?!Ve chvíli, kdy jsem se vzdal, kdy mě opustily síly a mé ruce již nebyly schopné jediného tempa, vyplul jsem náhle z mlhy a uviděl před sebou břeh. Na špičatém výběžku, seděla Renata jako siréna a prosebně ke mně natahovala ruce. Neměla v očích nic nelidského a její obličej nebyl poznamenán ničím jiným než obyčejným lidským strachem.Její ruka byla bílá a rozmočená dlouhým pobytem ve vodě. Renatiny mokré vlasy, plné zelených řas, splývaly po roztřesených ramennou. Neviděl jsem nic, co by mě mohlo varovat, a tak jsem pomalu natáhl ruku a stiskl její studené prsty svými. Byly podivně měkké a prázdné. Renatina ruka ochabla a zůstala viset v mém sevření jako gumová rukavice. Zděšeně jsem ucukl, trhl jsem sebou a serval tak z dívčina těla veškerou jeho lidskost, celou její kůži, která se okamžitě začala rozpadat a vyvlékat z oblečení, zatímco ozubená tlama z níž právě stekl Renatin obličej, zuřivě sekla po mé ruce. Odporně zmítavé plazí tělo sebou smýkalo a zmizelo pod hladinou.Rychle jsem se vysápal na skálu a přeskakoval po jejích kamenech co nejdál od břehu. Nemohl jsem se zastavit ani otočit, protože to by mé tělo srazilo v bolestech k zemi. Musel jsem utíkat pryč. Pryč od podvodního hřbitova, Michalova bezhlavého těla a slizovité kůže , ze které jsem právě osvobodil dalšího nestvůrného obyvatele dávno mrtvých domů na dně přehrady. Chtěl jsem zapomenout na Tonyho tvář a na zvuk zvonu, který už udělal tolik nesmazatelných rýh do mé paměti.Utíkal jsem od toho, ale vlastně jsem si to všechno odnášel s sebou. Ztraťte paměť a nemusíte se vyhýbat léta starým vzpomínkám. Oprostěte se od své fantazie a nevyděsí vás ani samota, ani tma. A nespěte. Už nikdy nesmíte spát, pokud se nechcete nechat zavít vlastními sny.Zastavil jsem se. V té změti mlhy, slizu a smrti, kterou jsem nechal za zády, bylo přece jen něco, od čeho mi svědomí nedovolovalo uprchnout. Andrea. Přežila-li to běsnění hrůz vyvřelých z hrobů a bahna, uchýlila se na jediné domněle bezpečné místo. Bylo nutné ji odtamtud odvést. Zamířil jsem k mostu, ke druhému břehu a k chatě.Most nespojoval nic než dvě hromady husté mlhy, která halila vše na obou jeho koncích. Nad tou zvláštní nadoblačnou krajinou se tyčila zřícenina hradu jako bezprstá dlaň. Jako by jezero bylo obrovským ďáblovým kotlem, ze kterého stoupá pára a na jehož dně se zmítají podivná, i té nejbujnější lidské fantazii tak vzdálená hnusná stvoření.Chata. Tam, kde jsme včera večeřeli, byly závěje navátého listí. Veranda vytvářela na dojmu opuštěnosti, kterým chata působila, příšerný škleb. Okna,přivřená dřevěnými víčky okenic, jakoby každou chvíli hrozila otevřením a odhalením zvířecky žlutých očí rozpůlených černou, do mozku se vpalující štěrbinou, která se s příchodem noci roztáhne ve všepožírající černotu, jíž nemůže uniknout žádný z okolím se pohybujících se tvorů-
"Andreo! Jsi tady? Andreo, otevři! Slyšíš mě?!" cloumal jsem jedněmi a potom i druhými dveřmi.
"Andreo, nic mi není. Slyšíš? Jsem úplně normální. Otevři, Andy, to jsem já!"
V zámku cvakl klíč a první dveře se otevřely. V šeru místnosti za nimi stála Andrea, promočená a špinavá. Tryska hasícího přístroje, který svírala v rukou, mířila na moji hlavu.
"Tetrachlor mi moc nepomůže, Andy," začal jsem opatrně přesvědčovat o své neškodnosti. "Potřeboval bych se spíš najíst."
"Oni nepotřebují jíst. Žádný vlkodlak nejí. Michal to říkal. Oni chtějí zabíjet."
Andrea svá slova podtrhla přiblížením trysky k mému obličeji. Hlas měla chladný a drsný.
"Tohle nemá být s vlkodlaky nic společného, Andy. Ani s ničím jiným, o čem jsi kdy četla. Tohle doopravdy existuje. A já k nim nepatřím. Věř mi".
Andrea, promočená a špinavá. Tryska hasícího přístroje, který svírala v rukou, mířila na moji hlavu.
"Tetrachlor mi moc nepomůže, Andy," začal jsem opatrně s přesvědčo­váním o své neškodnosti. "Potřeboval bych se spíš najíst."
"Oni nepotřebují jíst. Žádný vlkodlak nejí. Michal to říkal. Oni chtějí jen zabíjet."
Andrea svá slova podtrhla přiblížením trysky k mému obličeji. Hlas měla chladný a drsný.
"Tohle nemá s vlkodlaky nic společného, Andy. Ani s ničím jiným, o čem jsi kdy četla. Tohle doopravdy existuje. A já k nim nepatřím. Věř mi."Udělal jsem malý a nenápadný krok směrem k ní. Malá špičatá tryska vyfoukla oblak jedovatého plynu, který mi okamžitě naplnil plíce. Roz­kašlal jsem se. Hasící přístroj nepřestával chrlit odporně páchnoucí pěnu a já zvracel. Vypotácel jsem se na verandu, kde jsem padl na kolena a hned potom na tvář. Zůstal jsem bezvládně ležet, zavěšen do barevných kruhů, které se otáčely v mém vědomí a se slinami u úst jsem se snažil nasát čer­stvý vzduch. Do ruda rozžhavené kruhy však pevně sepjaly můj mozek, a když jsem opět nabyl vědomí, byla už všude kolem tma.

vyzvánění - první část

17. března 2007 v 21:59 Povídky

Vyzvánění

Ten den byl pátek a kolem přehrady panovalo ticho. Okna všech chat zírala slepě na protější břeh, pokud nebyla zavřena okenicemi. Byl konec září a tady po horkém létě "chcípnul pes" . Ze hřišť zmizely volejbalové sítě, z pískovišť zapomenuté kyblíčky, déšť s větrem zmazaly všechny stopy v písku. Pláž byla studená a prázdná - všechny lodě byly uloženy k zimnímu spánku pod střechami sídel letních hostů. Nezvykle klidná hladina zanechávala dojem hustého a jedovatého tekutého kovu.
Nevím, jakým byl poslední zářijový den svátkem našich pohanských prapředků. Nevím, není-li snad význačným dnem v kalendářích keltských Druidů. Neznám jméno žádného boha, který by mohl v ten ti den oslavován. Nemám ponětí o zvláštnostech v ostavení hvězd v tento den. Snad vládne Vodnář noční obloze, nebo je Zemi příliš blízko tajemná desátá planeta. Nevím. Vím jen, že něco muselo začít, něco muselo dát povel. Snad to byly naše hlasy, rušící lesní ticho snad světlo z chaty probudilo život ukrytý pod skálou na protějším břehu. Snad dno naší lodě rozkrojilo spánek tvorů znehybněných u dna a veslování zvířilo bahno, jež bylo jejich úkrytem. Snad. Ale je možné, že začátkem toho všeho bylo ono podivné vyzvánění.
"Co to ksakru je? Slyšíte to taky?!" Tony nás utišil gestem ruky a vstal.
"Poslouchejte!"
"Zvonění. Zvoněj klekání. Prosím tě, sedni si." Andrea chtěla naznačit, že v téhle dvojici je to ona, kdo poroučí.
"Tady nic takového nikdy nezvonilo," nedal se odbýt Tony, " a klekání se zvoní úplně jinak. Tohleto je spíš umíráček."
"Tonine, přestaň. Jakoby nestačily Michalovy historky o tom, jak nás někdo přepadne!" Renata se snažila udělat za věcí tečku.
"Já jsem neříkal přepadne,já jsem říkal zadáví, a to je dost podstatnej rozdíl!" bránil se Michal.
"Asi se to nese po vodě z vesnice," pronesl jsem svou uklidňovací větu a mrkl na Tonyho, jako že už bylo dost. Tony si sedl, chvíli byl zticha a pak znovu zpustil: " Jezdím sem, kruci, už nějakejch patnáct let a v životě jsem tady neslyšel žádný zvonění."
Seděli jsme před chatou kolem dřevěného stolu a snažili se zkompletovat aspoň jednu funkční. Michal se na naší činnosti nepodílel a jenom kibicoval, jak bylo u něj zvykem. Tony nepřestával probírat zvonění a Andrea s Renatou neprotestovaly, protože byly alergické jenom na strašidelné řeči od Michala.
"když jsem byl malej," ponořil se Tony do svého dětství, " strašili mě vždycky naši tou zatopenou vesnicí. Je támhle za zákrytem, kus za mostem. Řekli mi prostě že když pustili inženýři vodu, zapomněli vesnici vystěhovat…"
"To je ale blbost," přerušil Michal Tonyho a chystal se mluvit dál, Tony však zvýšil hlas a jeho umlčel.
"…nebo to udělali schválně, co já vím. Prostě, než jim došlo, co se stalo, bylo už dávno pozdě a všichni se utopili. No a ty utopený děti z tý vesnice vylejzaj prej večer z vody a chtěj si prej hrát z živejma dětma, který pak taky utopěj. Několikrát jsem si myslel, že takový děcko vidím, jak leze na břeh, a naši mi to pak museli vymlouvat, protože jsem byl věčně v šoku. Jo, a s tím zvonem je to tak - že prej zvoní zvon v tý vesnici, ve věži a pod vodou. Ale myslím, že ho nikdy nikdo neslyšel…"
"Až teď my!" vmísil se znovu Michal. "A v noci vylezou mrtvoly vody…"
"Nech toho! Seš nechutnej," zastavila ho Renata tím, že mu dala ruku přes pusu. Michal ji rychle kousl a vítězně zaječel: "Tak, a seš nakažená. Já jsem totiž vlkodlak. He, he!"
Z tajemné atmosféry se najednou stala fraška. Zvon zvonil, jeho hlas klouzal po vodě a zalézal do všech zákrutů mých ušních boltců. Ostatní změnili téma rozhovoru, jen já si nechal ježit chloupky na rukou tím tajemným zvukem, který tu neměl být.
Pak bylo najednou ticho. Všichni se na sebe podívali, jen já jsem uhnul pohledem k chladivým vodám přehrady. Někde se něco zlomilo, ale ctil jsem to opět jen já. Konec divného zvonění znamenal konec i něčeho jiného, něčeho, co bylo skryto ve vzduchu, v atmosféře definitivně končícího léta. Nemohl jsem tušit, že ten kovový smích, který odzvonil prázdninám a bezstarostných snění, zároveň probudil něco, co jsem neviděl ani v těch nejdivočejších snech.
Ještě v pátek jsme k večeru přeplavali na jedné z pramic, která patřila k vybavení chaty, pod zříceninou vrhající stín na pláž a vyšplhali do jejích rozvalin. Rudé zapadající slunce zkrvavilo svými paprsky zákruty zdí někdejšího hradu. Tony nás zavedl k ústí chodby, která vedla z polorozbořených sklepů do nižších pater hradního podzemí.
"Jdem tam?" navrhoval Michal. "nebo jsme srabi?"
"Mužem. Byl jsem tam mockrát," souhlasil Tony, "ale potmě je to dost o držku. Baterku jsem nechal v kuchyni.
"Ale Michal jde první," navrhla škodolibě Andy a na Renatě bylo vidět, že jí to není dvakrát po chuti. Přesto se rozhodla nekazit legraci a stoupla si za Michala.
"Jdu druhá. Za mnou je fronta!"
Michal se v podřepu vsoukal do otvoru a náhle nám zmizel s výkřikem z očí. Renata zaječela.
"Pozor!" ozval se Michal. "Je to tady Prudký."
"budu celá zasviněná," povzdechla si Andrea, když lezla po čtyřech za Tonym. V jednu chvíli to vypadalo, jako by jí tma v chodbě hlavu.
Šel jsem poslední. Uvažoval jsem, má-li to horší ten, kdo je první a riskuje pád kdoví kam či srážku s kdoví čím, nebo ten, který jde vzadu, a ať se tomu brání jak chce, vždycky za sebou slyší ještě jedny tápavé kroky. Slyšel jsem je.
"Měl´s pravdu Tony. Hovno tu je," hlásil Michal ze tmy vpředu. "Dál už nejdu."
"jen lez, ty srabatko. Bojíš se?" provokovala Andrea.
"Lez ještě kousek, Majku," naváděl Tony. "Je tam studna, tak do ní nespadni."
"Kdyby´s mu to neřek, Tony, tak jsme teď bez Majka," šeptala po chvíli Renata a odtáhla se od nízkého kamenného valu kolem studny.
"Vražda bez důkazů," zachechtal se Michal, nahmatal ve tmě za sebou kámen a podpořen naší zvědavostí jej upustil do tušených hlubin. Všichni jsme se naklonili v očekávání žblunknutí kdesi v hloubce a v tom se stala ta věc, která nás přinutila drát se chodbou zpět, jeden přes druhého, k dohasínajícímu světlu. Nebylo to leknutí a nebyl to jen strach, co nás vytlačilo z chodby a nutilo utíkat až za poslední hradby. Bylo to překvapení. Odporné, hnusné, neočekávané překvapení,které se pohnulo na dně té díry a jehož křik se nám zahryzl do ušních bubínků. Neobsahoval žádný známý zvířecí zvuk. Ostrý, vrzavý, protáhlý skřek, který spolu s nesnesitelným zápachem vyvalil ze studny, vymazal v tu chvíli vše z našich mozků a zanechal v nich jedinou myšlenku, nepřehlédnutelnou a jasnou jako reklamní nápis: UTÍKEJ!
"Nemyslíte si, doufám, že jsem ten skřek dělal já," bránil se Michal, když odvazoval pramici.
"Bylo by ti to podobný, ale tentokrát si to nemyslíme," uklidnil jsem ho a snažil se uklidnit i sám sebe.
"Prosím tě, nelichoť si, Majku. Ten pazvuk bys nevyloudil, ani kdyby´s měl dvě takovýhle huby," snažil se tony zlehčit a pomáhal holkám do lodi.
"Nekecejte a dělejte, ať vypadnem z toho sajrajtu," popoháněla nás Andrea, zatímco Renata uraženě odmítala komunikovat.
Hladina v zátoce, kde jsme nechali loď byla pokryta zeleným slizovitým povlakem, který se lepil na vesla. Odrazili jsme se od břehu, ale povlak se držel lodi. Stékal po veslech dovnitř a lepil se nám na ruce a na boty.
"Zbavte se toho svinstva, ať to netáhneme až na pláž," žadonila Andrea.
Michal s Tonym vzali vesla a snažili se odehnat povlak od lodi. Šlo to špatně, ale šlo to.
"Musíte dělat pořádný vlny," probudila se konečně Renata.
"Hele," vytekly Michalovy nervy, "ty nedělej vlny a nekibicuj, když nejsi u vesla."
"Že to říkáš zrovna ty. Největší kibic," snažila se ho popíchnout Renata.
"Můžete, holky, třeba vylejvat vodu," předešel Tony hádce a udeřil veslem do vody.
Zrovna jsem přemýšlel, jaký je na nás pohled ze břehu, na blázny s trochou přítulného žabince, když Michal vykřikl a upustil veslo.
"Tam. Tam… já…." Nesouvisle lapal po dechu. Bylo vidět, že se něčeho opravdu lekl a že nejde o žádnou z jeho obvyklých komedií.
"Viděl jsem… pod těma řasama…" sípal a ukazoval do vody, "…dívalo se to na mě!"
"Já, když se podívám do vody, tak se tam taky vidím a nehysrečím," nadával Tony a natahoval se pro veslo plavoucí po hladině. "Ale je fakt, že kdybych tam uviděl tebe, tak se pořádně vyděsím."
"Nechte toho, pitomci. Vím, že je něco pod lodí." Michalova tvář byla bílá jako rybí břicho.
"No jasně. Vodník!

simple plan

14. března 2007 v 23:03 | jahůdka |  Hudba
mělo by to jít stáhnout... ale nezaručuju kvalitu...

citáty o přátelství

9. března 2007 v 22:19 | jahůdka |  citáty
-Opravdový přítel není ten co tě drží za ruku , ale ten co se dotýká Tvého srdce...
-Člověk si nejvíc uvědomí přátelství k jiné osobě tehdy, nemůže-li se s ní dlouho spojit…
-Přátelství je od slova přát. Ne všechno, všem a napořád. Však stále těm, co o něj stojí. A ty to potom bude hřát.
-Přátelství zdvojnásobuje radosti a na polovinu zmenšuje bolest. - Francis Bacon
-Přítel je ten,který o vás ví úplně všechno a přesto vás má rád...
-Člověk umírá tolikrát,kolikrát ztratí přítele...
-Bůh nám dal naše příbuzné,díky bohu,že si můžeme vybírat své přátele..
-Při navazování přátelství pečlivě přihlížejme k tomu, abychom nezačali milovat člověka, kterého bychom jednou mohli nenávidět
-Totéž chtít a totéž nechtít, to je teprve pevné přátelství
-Přátelství ženy k muži je slepá ulička, do které je vehnalo zklamání v lásce
-Chovejme se ke svým přátelům tak, jak si přejeme, aby se oni chovali k nám.