Francie za Ludvíka XIV.
Ludvíkova politika byla od šedesátých let zaměřena na posílení velmocenského postavení Francie, což postupně způsobilo konflikt snad se všemi mocnostmi Evropy. Pod zástěrkou tzv. reunií obsadila bourbonská vojska řadu držav a panství za hranicemi, především Alsasko včetně Štrasburku, a Francie tak získala zhruba svou dnešní rozlohu. Kromě válek s Nizozemím je nejznámější Ludvíkova účast na válce o dědictví španělské, při níž prosazoval (nakonec úspěšně) na trůn v Madridu svého vnuka Filipa.
Král věřil, že občané jsou zde proto , aby vzdávali úctu králi , který je stanoven Bohem jako zástupce na zemi. On sám sice nikdy neřekl známý výrok : " L´Etat c´est moi "-Stát jsem já , ale bylo možno mu to vyčíst mezi řádky každého jeho proslovu nebo jeho kroku. Když roku 1661 Mazarin zemřel , všichni čekali , že bude dosazen nový ministr. Největší naději měl král. správce financí Nicolas Fouquet , ale místo toho se 23-letý Ludvík osobně ujal vlády , nechal uvěznit Fouqueta na doživotí za jeho machinace a úplatky a na Mazarinovo místo nikoho nejmenoval. Král se tak stal svým vlastním ministrem a sám si rozhodoval o nejvýznamnějších událostech zahraniční politiky. I když měl v rukou neomezenou moc, vybral si schopné ministry, kteří vždy pocházeli ze střední vrstvy. Nejvíce se opíral o ministra hospodáčství Colberta a vojenství Louvoisa. Ostatní ministry jmenoval a odvolával podle své vůle. Od těla si držel i král. radu , ze které vyloučil své nejbližší příbuzné, prince a starou voj. šlechtu. Spoléhal raději na mladší lidi. Místní záležitosti svěřil intendantům. Král omezil pravomoc starých soudních dvorů , daňové zákony zmírnil a státní dluh se značně snížil. Nejvíce mu pomohl první ministr Jean Baptiste Colbert, který uvedl do pořádku stav královské pokladny , prosazoval zavedení nových průmysl. oborů a propagoval koloniální obchod. Jeho systém hospodaření je známý jako merkantilismus-menší dovoz, větší vývoz. Podporoval i Ludvíkovy války. Ale nemohl krýt všechny obrovské údaje. Od toho tu byl ministr války Louvois. Mnohé z válek byly důsledkem komplikovaných právních nároků. Např. v letech 1667 - 1668 vedl devoluční válku o španělské dědictví pod záminkou, že nizozemské provincie náleží po právu jeho španělské ženě nikoli jejímu nevlastnímu bratrovi, králi Karlu II. I přesto, že se při sňatku jeho žena vzdala veškerých práv na otcovo dědictví, žádal Svobodné hrabství burgundské ( Franché - Comté ) a několik belgických měst. Anglie, Holandsko a Švédsko vytvořily Trojalianci , která se mu postavila a částečně ho ubrzdila , ale přesto Ludvík získal Lille , Tournai a další klíčová hraniční města. V roku 1672 se Holand. pomstil tím , že podplatil jeho partnery v alianci a vpadl do Nizozemí , aby ochromil tamní obchod. R.1678 byl uzavřen mír a
nejvíce utrpělo Španělsko. Fancie totiž získala část Flander a území Franché Comté na východní hranici a další území v Nizozemí.
V další fázi obrátil Ludvík svoji pozornost na Německo. Zřídil soudní dvory, které měly nalézt , a také nalezly , právní ospravedlnění pro anexi velkých měst na francouzsko - německé hranici. K FR tak byl připojen alsaský Štrasburk , Mety ( Metz ) nebo savojské Casale. V r.1685 učinil katastrofický tah , když zrušil edikt nantský. Tento čin měl 3 osudné následky : odhalil pravdu o králově netoleranci , přinutil k emigraci nejkvalitnější vrstvy spo-lečnosti a sjednotil protestantské státy Evropy proti Francii.
V září 1688 vtrhla Ludvíkova vojska do falckého kurfiřství , zvaného palatinát , ale evropské státy se rychle zformovaly a vytvořily Augsburskou ligu ( Anglie , něm. země , Holandsko , Španělsko a Švédsko ) , se kterou se dostal do válečného konfliktu, který trval až do r.1697. V této době prokázala francouzká armáda své kvality , ale 9 let bojů nepřinesla Francii žádný výsledek a těmito boji značně utrpěla. Za 4 roky propukl další konflikt. Dlouho očekávaná smrt nemocného španělského krále Karla II. konečně nastala, ale Karel po sobě nezanechal žádné potomky. Na trůn si dělali největší nároky rakouští Habsburkové a Bourboni ( Ludvíkova větev ). Dřívější dohody o rozdělení Španělska byly porušeny a Ludvík se rozhodl , že na trůn dosadí svého vnuka Filipa z Anjou ( Filip V. ).Výsledkem takového činu bylo vytvoření další evropské koalice a válka v letech 1701 - 1714. Tentokrát utrpěla Francie několik zdrcujících porážek a dostala se téměř do situace , kdy by byla úplně poražena. Nakonec rozpory mezi spojenci vedly k uzavření dohody , podle které se Filip stal králem Španělska a jeho zámořských kolonií , zatímco na rak. Habsburky , císaře Karla VI. , zbylo Španělsko Nizozemí a italské državy. A nad tím vším se ještě Ludvík za-vázal , že se francouzská a španělská koruna nikdy nespojí , navzdory tomu , že v obou zemích budou vládnout Bourboni.
Francie byla vyčerpána a navíc se v Evropě objevil mocný konkurent - Anglie. Král však byl starý a unavený , a tak přestal osobně dohlížet na státní záležitosti.
V hospodářské oblasti podporoval král rozvoj manufaktur a snažil se docílit aktivní bilance v zahraničním obchodu. Opíral se přitom o myšlenky svého spolupracovníka Jeana-Baptista Colberta, pro něž se vžil název merkantilismus. Ludvíkova náboženská politika měla za cíl dosáhnout nezávislosti francouzské církve na papeži a plnou kontrolu náboženských záležitostí ze strany státu (v této souvislosti král zrušil i Edikt nantský, povolující hugenotům vyznávat jejich
víru). Pokud jde o vojenství, zde Ludvík dokázal nalézt osobnosti, jež z francouzské armády učinily nejmodernější útvar v Evropě (zavedení uniforem, nové způsoby fortifikace atd.).
Absolutismus, ztělesněný údajným Ludvíkovým výrokem "Stát jsem já", dosáhl ve Francii během druhé poloviny 17. století svého vrcholu. Nutno ovšem dodat, že nebyl jen dílem Ludvíkovým, ale i jiných osobností - zejména Mazarina a Richelieua.
Po uzavření míru ( v Utrechtu roku 1713 ) ve válce o španělské dědictví
si Francie mohla konečně odpočinout. Král pokorně uznal své chyby. V létě roku 1715 se mu však začalo přitěžovat. Stěžoval si na bolesti v noze a zjistilo se, že má gangrénu. Během léta se nemoc zhoršovala, Ludvík napsal poslední vůli a dal do pořádku záležitosti. Trpěl velkými bolestmi, byl však ve společnosti svých blízkých. Zemřel 1. září 1715, bylo mu 77 let ve Versailles. ""Prapory pluků, které doprovázely Ludvíka na mnoha válečných taženích, byly přinášeny jeden za druhým a ukládány do hrobky. Když byly všechny prapory ceremoniálně uloženy, byla rakev doslova pokryta vyšívaným hedvábím, slávou, kterou Ludvík tak miloval a naučil se ji přestat milovat.Král heroldů se obrátil ke shromážděným a zvolal: ,Le roi est mort!´ Opakoval tuto větu třikrát a pak dodal: ,Modleme se k Bohu za klid jeho duše.´ Pak byla hrobka uzavřena."
Vláda Ludvíka XIV. znamenala pro Francii dobu rozkvětu, ale také úpadku. Dlouhými válkami zemi na dlouhou dobu vyčerpal. Jako král toužil dosáhnout slávy, jako člověk si mnoho ke konci vlády vytrpěl. Přesto můžeme říct, že si zaslouží přízvisko Ludvík Veliký.
Nejvýznamnější osobnosti královského dvora:
Nejužší králova rada:
Louvois - minisr vojenství
Hugues de Lione - ministr zahraničí
Jean Babtisto Colbert - ministr financí
Louvois - minisr vojenství
Hugues de Lione - ministr zahraničí
Jean Babtisto Colbert - ministr financí
Vojevůdci:
Condé
Turenne (1675 - padl v bitvě)
Vaubann (vymyslel novou obléhací techniku)
Vzdělanci:
Lebrun, Levau, Poussin - malíři
Lenotre - architekt
Corneille, Moliere, Lafontaine, Racine - spisovatelé
Pugett, Girardon - sochaři
...
Královy milenky:
Luisa de la Valliere
paní de Montespan
paní de Maintenon
Dobyvačné války:
1648 - Verdun
1659 - Artois, Roussillon
1665 - výboje do Nizozemí - Francie získala jižní Nizozemí
1668 - Flandry
1670 - výboje do severního Nizozemí
1674 - bitva u Charleroi proti císařským, španělským a braniborským oddílům
1675 - porážka u Fehrbellinu od Braniborska
1678 - Burgundské vévodství
1688 - Španělské Nizozemí, Lucemburk, Alsasko
1697 - Chaarolles, Lotrinsko + ztraceno Španělské Nizozemí, Lucemburko
.
.
.
.
.
Fronda je označení používané pro občanskou válku v letech (1648 - 1653) ve Francii.
Slovo fronde znamená prak a odvozuje se od kamenů, které pařížské davy metaly do oken příznivců kardinála Mazarina. Cílem vzbouřenců bylo omezení královské moci. Hnutí se brzy rozpadlo do frakcí, z nichž některé se snažily svrhnout Mazarina z postu prvního ministra a změnit politiku, započatou jeho předchůdcem, kardinálem Richelieu.
Když se v roce 1643 Ludvík XIV. stal králem, byly mu pouhé čtyři roky a regentka, králova matka Anna Rakouská, se řídila radami prvního ministra, kardinála Julese Mazarina. Ten zase pokračoval v politice svého předchůdce, Armand Jeana Du Plessis, kardinála Richelieu, jejíž hlavní linie byly: Čelit mocenským ambicím rakouských a španělských Habsburků v zahraniční politice a centralisovat královskou moc na půdě domácí.
Mazarin na tuto politiku důsledně navazoval, což zejména v kruzích vysoké šlechty vzbuzovalo nelibost. Je pravděpodobné, že pozdější důraz Ludvíka XIV. na posilování absolutistické moci a oslabování vysoké šlechty bylo důsledkem jeho zkušeností z dětství.
Slovo frondeur (původně frondista) označovalo později ve francouzštině toho, kdo se snažil o omezení královské moci, pak i nespokojence s jakoukoli subordinací a kritika moci. Dnes označuje obecně nespokojence.