Pravý přítel neni ten, co se dotkne Tvé ruky, ale ten, co se dotýká Tvého srdce

Ludvík XIV - první část

17. března 2007 v 23:26 | jahůdka |  Škola s.o.s.
Ludvík XIV byl francouzský král z rodu Bourbonů
"Stát jsem já." Toto je patrně nejznámější výrok muže, který se
10.března 1661, ve svých třiadvaceti letech, rozhodl převzít veškerou moc nad osudem Francie do svých rukou. Stal se tak dovršitelem francouzkého královského absolutizmu.
Narození malého Ludvíka oslavovala celá Francie. Protože královna Anna předtím dvakrát potratila a její manželství s Ludvíkem XIII. nebylo z nejšťastnějších, nikdo narození dědice neočekával. Ludvík XIV. se narodil 5.září 1638 francouzkému panovníkovi Ludvíku XIII. a jeho manželce Anně Rakouské (známé z románu Alexandra Dumase Tři mušketýři) v Saint-Germain-en-Laye. Po smrti svého otce byl Ludvík v pěti letech korunován králem Francie. Do doby než byl plnoletý za něj vládla jeho matka Anna se svim milencem Mazarinem. Šlechta se snažila o okleštění královské moci, Anna na radu Mazarina dělala ústupky, jelikož armáda bojovala v třicetileté válce daleko odsud. Ale ani po vestfálském míru se situace nezlepšila. Nastaly vnitřní rozpory v zemi, tvořily se tzv. frondy a situace se uklidnila až po čtyřech letech. Mazarin se stal nenáviděnou osobou a musel odejít ze země. S královnou komunikoval dopisy. Všichni napjatě očekávali nástup krále. V roce 1661 po smrti Mazarina převzal Ludvík XIV. veškerou moc do svých rukou a vláda matky - regentky skončila. Ministři se museli králi podřídit. Panovník shromáždil okolo sebe veškeré dvořanstvo a tehdy se začalo věřit, že tento neúnavný a poněkud rozpustilý mladý muž přinese národu naději. To byl začátek jeho vlády, jež trvala skoro padesát čtyři let.
Ludvík XIV byl dítětem Velkého věku, jak bylo 17. století nazýváno. Nebylo však jednoduché být v této době dítětem. Ať to byl královský syn, nebo kterýkoliv jiný malý šlechtic, dětství měli všichni stejné. Po narození bylo dítě matce odebráno a svěřeno kojné, později chůvám. Věřilo se, že jakýkoli kontakt s okolím může dítěti přinést smrt. Dětská úmrtnost byla obrovská. V lepším případě se deseti let věku dožilo právě jedno dítě z deseti. V rodinách se rodilo ale daleko více dětí než dnes a mnozí otci neznali ani přesný počet či jména všech svých dětí, zejména pak dcer. Malý Ludvík byl vychováván ve značně nuzných podmínkách. Nejenže běžně chodil roztrhaný a špinavý jako děti služebnictva, se kterými si hrával na dvoře či v příkopu Louvru, ale byl stejně jako ony trestán rákoskou. Umyli ho a oblékli do krásných šatů, jen když musel podepsat královské výnosy. Na co ale bylo dbáno, bylo jeho vzdělání. Tím se potomci šlechty zásadně lišili od dětí poddaných. Vychovatelé ho učili jazyky - zejména latinu, dvorskou etiketu, umění sebeovládání a v neposlední řadě dějiny, které mladý Ludvík přímo hltal. Miloval obrázkové vydání životopisu Alexandra Velikého, který byl jeho velkým vzorem. Regentkou se stala královna Anna, která si odsouhlasila (i proti manželově závěti) i absolutní vládu nad Francií. Pokud se šlechtici domnívali, že se Anna stala jejich loutkou, přepočítali se. Královna byla odhodlána vzít vládu pevně do svých rukou. Pomáhal jí v tom její milenec, ministr kardinál Mazarin. Giulio Mazarin se vypracoval z rybářského synka na nejvlivnější osobu v zemi, porazil frondu, vyhrál ve třicetileté válce a pomohl Ludvíkovi dosednout na trůn.
Ludvík XIV. byl neúnavná, autoritativní a lehkovážná osobnost. Vystupňoval absolutismus, považoval se za zástupce Boha na zemi a intenzivně pěstoval svůj
kult jako ,,krále Slunce". Podporoval hospodářskou politiku a vedl nákladné, zpočátku úspěšné, války. Ludvíka bolestně oddělil od jeho první velké lásky Marií Manciniovou, své neteře. Král se musel smířit s tím, že blaho Francie je důležitější než jeho soukromý život a tak se r. 1660 oženil se španělskou infantkou Marií Terezou, svou sestřenicí. Francie tak dosáhla míru na hranicích i uvnitř. Španělsko bylo sňatkem připojeno a další soupeři, Anglie a Nizozemí, byli zatím v klidu. Ludvík nikdy neodpustil Paříži to, že z ní musel roku 1649 potupně prchnout. To byl také důvod, proč přemístil sídlo krále do Versailles, které vzniklo přestavbou původního loveckého zámečku jeho otce Ludvíka XIII.
Versailles měl původně navrhnout známý italský architekt, sochař a malíř Bernini, ale byl pro neshody s králem ze stavby odvolán. Jediné, co zanechal, byla Ludvíkova busta. Sám Ludvík dal nakonec přednost pracím Clauda Perraulta a Le Vaua. Italské baroko tedy ustoupilo antickému sloupořadí. Na rozsáhlé stavbě, jejíž součástí bylo i vysoušení močálů a vybudování umělého pahorku, pracovalo přes 36 000 dělníků, řemeslníků a zahradníků. Stavba trvala 40 let. Jelikož se do celkových nákladů započítávalo i ubytování, zásobování a odškodnění za úrazy dělníků, kteří pracovali na stavbě,
celková částka byla neuvěřitelně vysoká. Rozsáhlý palácový komplex se stal novým královským sídlem. Ludvík zde ubytoval celý svůj dvůr, služebnictvo i
milenky. S lidmi přišel do Versailles i jejich životní styl. Šlechta se bavila plesy, hostinami, hazardními hrami, souboji, divadlem a sběratelstvím. Sběratelská vášeň panovníka se stala základem dnešních uměleckých sbírek v nichž nechybí obrazy, sochy, šperky, ale i drahocenné mušle a hvězdné mapy. K poněkud pochybené zábavě dvora patřilo soupeření o panovníkovu přízeň a politické intriky, které nezřídka končily smrtí. Oblíbeným prostředkem, jak se zbavit protivníka byl jed.
Travičská aféra vzrušila v letech 1666 - 1682 celou Paříž. Markýza de Billiers při mučení věrohodně přiznala, že mnozí vysoce postavení užívali její tzv. ,,následnické prášky". Arzenik, ropuší sliny a mnoho jiných jedů kolovalo po královském dvoře víc než dost. Věřilo se, že mají kouzelnou moc. Šlechta se opět obracela k černým mším, ke kouzelným nápojům, k očarovávání nebo uřknutí. Cílem bylo nepřítele zahubit nebo jej ovládnout. Dokonce i paní de Montespan, králova milenka, upadla v podezření, že se chtěla zbavit své sokyně madamme De Fontagnes a proto se účastnila černé mše. Vlivné osobnosti, zapletené do této aféry, byly ušetřeny. K smrti bylo odsouzeno a poté popraveno 36 osob.
Vešlo rovněž ve známost, že známá čarodějnice la Voisin zásobovala celou Paříž rozličnými prášky. Mučení unikla, protože byly obavy, že by toho řekla příliš
mnoho. Byla ale sťata a její hlava a tělo byly spáleny.
Šlo o hromadný jev, který bylo nutno řešit a čarodějnice la Voisin byla pouze jedním z článků řetězu určitého druhu mafie, která se rozšířila od spodiny Paříže až na královský dvůr. Král nevynechal jedinou příležitost se zviditelnit. Zřizoval vědecká pracoviště a byl štědrým mecenášem (sponzorem) umělců.
Ludvíkova kultura a umění
Ludvík si vážil umění , ve kterém viděl jednu z cest ke zvýšení slávy monarchie. Založil Akademii malířství a sochařství , oddělil umělecký průmysl od ostatních oborů umělecké tvorby a r.1671 vzal pod královskou ochranu a dohled
Francouzskou akademii ustanovenou Richelieuem. Jako všichni absolutističtí monarchové té doby chtěl i Ludvík odkázat potomkům monumentální
architektonická díla. V Paříži dal dostavět Louvre a na místě malého loveckého sídla jeho otce nechal postavit Versailles , kam se roku 1681 přestěhoval celý královský dvůr. Na jeho stavbu najal 3 talenty : architekta Louise Le Vaua (později ho nahradil Jules Mansart, který navrhl vznešené náměstí Vendome s kolonádou , kde nyní stojí hotel Ritz ) , zahradního architekta Andrého Le Notra a malíře historických scén Charlese Le Bruna (1619 - 90). Ti za-hájili za Le Vauova vedení r.1662 stavbu paláce , jehož plocha nabývá 10 ha a park se za-hradami neuvěřitelných 800 ha. V projektu versailleských zahrad král prosazoval základní myšlenku ,,ukáznění přírody". Dominantou zahrad jsou symetricky
uspořádané bazény, rostlinné labyrinty a sochy s mytologickými náměty. Voda je hlavním motivem. Král pořádal velkolepé vodní slavnosti, jejichž součástí byla i jízda po umělém kanálu, kde bylo v miniatuře zbudováno celé francouzské loďstvo. Zahrady měly uchvacovat a ohromovat a tím posílit prestiž panovníka. Náklady na provoz vodotrysků byly ale tak vysoké, že se voda pouštěla jen v přítomnosti panovníka.
Versailles ale nebyly jen voda. Do královských zahrad byly vysázeny exotické rostliny. ,,Ochočení přírody" bylo demonstrováno rostlinným sochařstvím. Celá armáda zahradníků stříhala keře a stromy do podob sloupů, váz či soch.
Nechyběl ani obrovský zvěřinec, mezi jehož obyvatele patřili mimo jiné i sloni, pštrosi a gazely. Palác s průčelím měl délku 415 m. , 375 oken , obývací pokoje pro 10 000 osob , malé zámečky a altánky. To všechno bylo postaveno za tehdejších 500 mil. franků. Původní práce architekta Le Vaua ( 1612 - 1670 ) ve Versailles můžeme nyní ocenit jenom podle tehdejších nákresů , protože jeho návrhy byly z velké části přeškrtány Julesem Mansartem , který po smrti Le Vaua r.1670 převzal jeho práci. Mansartovým významným příspěvkem je Zrcadlová síň , která byla postavena v letech 1678 - 84. Zrcadla byla v té době vzácná a luxusní. Jsou oddělena pilastry ze zeleného mramoru. Na zdobené římse jsou zlacené trofeje a klenutý strop je zdoben malbami od Le Bruna.

Ředitelem královských zahrad byl Le Notre ( 1613 - 1705 ). Jeho nejznámější prací je rozvrže-ní prostoru Champs Elysées v Paříži , jejichž styl je stejný jako jeho návrhy pro Versailles - přímé linie a geometrické vzory. Le Notre neměl rád barevné květiny a vyhýbal se jim. Z celé Francie bylo proto dovezeno 250 000 stromů. V těchto zahradách hrála velkou roli voda , a tak bylo postaveno na 1400 fontán , které fungovaly na základě složitého systému pump. Do zahrad byly také umístěny jednotlivé sochy , které byly převážně v klasicistním stylu a tématem byli římští bohové a bohyně. Le Brun byl geniální designér interiéru a kvalitní malíř. Skoro se stal diktátorem oficiálního umění doby Ludvíka XIV. Navrhl
většinu soch , nábytku tapiserií , výrobků ze stříbra a koberců. Ve Versailles žily tisíce dvořanů a Ludvík je musel bavit. Hazardní hry byly populár-ní formou zábavy s vysokými sázkami a rozšířenými podvody. Často byla uváděna nová dramata jako součást večerní zábavy , ke které patřily také ohňostroje , masky nebo balet. S koncem 17. století začala sláva Versailles blednout. Nákladné války doslova vysály pokladnu země a její morálku a nový náboženský duch začal ovlivňovat stárnoucí král. dvůr. Mód-ní dvořané začali opouštět palác ve Versailles a stěhovali se zpět do Paříže. Versailles jako symbol moci a jednoty byl pryč.
Založil Královskou vědeckou akademii (r.1666), Hvězdárnu města Paříže (r.1667) a Královskou hudební akademii (r.1669).
V kulturní sféře zahájila vláda Ludvíka XIV. "Zlatý věk" Francie. Země získala na poli módy, dvorského života i písemnictví přední postavení na kontinentu a "galantní kavalír" z Paříže definitivně vytlačil z obecného povědomí španělského"granda". Výstavba Versailles jako nové rezidence absolutního monarchy inspirovala téměř všechny evropské panovnické dvory; francouzština se stala řečí urozených kruhů.
Ludvík sám byl vzdělaný, distingvovaný muž se smyslem pro vznešené vystupování a kultivovaný projev. Plně se vžil do ceremoniální role barokního vládce a v jistém smyslu byl i jejím symbolem. Byl velkým milovníkem baletu a hudby. Jeho dvorním hudebním skladatelem byl Jean - Baptist Lully.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lukas Lukas | 31. března 2008 v 15:13 | Reagovat

mas to tu fark dobry. Snad jedinej blok kterej sem pouzil na referat mas tu vse co tu byt ma.

2 ewa ewa | E-mail | 20. září 2008 v 13:49 | Reagovat

ludvik

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.