...Postavil jsem se. Chtěl jsem uklidnit Michala, který se třásl a bázlivě rozhlížel, ale zastavilo mě náhlé ticho. Žáby zmlkly. To mohutné vřeštění stovek nafouklých podhrdelních vaků žab zírajících z vody utichlo v jediný okamžik a přešlo v jiný zvuk. Zvuk kovově jasný, zvuk zvonu, při kterém si Michal zaryl prsty do tváří a jeho nehty zanechávaly krvavou stopu. Zvon jásal nad temnotou a nad vyvalenýma očima vodních tvorů zbožně naslouchajících na hladině.A pak se ozval ještě jeden zvuk , který nás odvedl do následujících událostí. Ten zvuk nás odvedl do chaty a od Tonyho, jehož dlouhý a lepkavý jazyk v tu chvíli přejížděl zešpičatělé tuby za pevně semknutými rty, jež se chystaly políbit některé z dívčích hrdel. Ten zvuk byl dveřmi do jiného a děsivého světa, které po odeznění zvuku zmizely společně s cestou zpět.Ten zvuk byl vlastně obyčejný a pláží zněl už tisíckrát. Bylo to řinčení řetězu, kterým jsme přivázali loď k nejbližšímu stromu. Pomalé drnčení. Nárazy jednoho rezavého článku o druhý. Drn drn drn!Michal vyrazil a já hned za ním. O loď jsme nesměli přijít. Nejkratší cesta do vesnice a do bezpečí - to byla loď. Přeskočil jsem všechny schody najednou. Snažil jsem se nevnímat šelestivé skoky v okolní žloutnoucí trávě, kde vyplašení slizcí živočichové hledali nejbližší díru v zemi. Snažil jsem se neztratit Michala z kuželu světla baterky. Dohonil jsem ho na břehu. V ruse svíral několik posledních článků řetězu, který byl odvinutý a na jehož konci se asi patnáct metrů od břehu ztrácela naše pramice. Přitahovali jsme loď k sobě. Zvon odbíjel jednotlivé metry řetězu, který se nám svíjel u nohou. Z mlhy se vynořila lodní záď a skřípavě najela na písek.Uvnitř byly tisíce očí. Tisíce jiker, velikých jako oční bulvy, nalepených na sebe. Jejich hrozny pokryly celé dno a dlouhé šňůry těch rosolovitých koulí přepadávali do vody. V tu chvíli umlkl zvon a Michal se nepříčetně vrhl do lodi a začal rozkopávat ty odporné chuchvalce plné zárodků pochybného života.Já zatím ve světle baterky objevil na pláži spletitou síť stop. Desítky otisků dvou až čtyřprstých chodidel a z zřejmě i dlaní. Písek byl uhlazený plovacími blánami a rozryt svíjivými ocasy. Některé stopy byly malé jako otisk ručky tříletého dítěte, jiné přesahovaly velikost stopy dospělé mužské nohy. Všechny ty stopy směřovaly ven. Ven z vody. Na břeh. Žádné se nevracely zpět.Otočil jsem se k chatě právě v okamžiku, kdy žárovka na verandě zamrkala a zhasla. Zakřičel jsem na Michala, který po kolena špinavý od bělavého slizu běsnil v lodi a drtil každou jikru, co byla ještě celá. Všiml si tmy v chatě, vyskočil na břeh a.... strnul. Uslyšel to, co já. Nějaký tvor pospíchal k vodě. Nemohl to být člověk, protože člověk při každém kroku nehýká a není tak slyšet zvukem slin omývajících zuby. Člověk neucítí ve tmě pach jiného člověka. Člověk netouží po jezerní vodě tak, jako p ní toužil tento tvor, který se zastavil několik metrů od nás, výhružně vrčel a několikrát do tmy tam, kde jsem tušil neznámé tělo, a připravil mysl na hrůzu, již jí za chvíli zprostředkují mé oči.Rozsvítil jsem.Zvíře, neboť člověkem se tento tvor opravdu nedal nazvat, zděšeně zavřísklo a ohrnulo pysky k dásním plných zubů tenkých a ostrých jako jehly. Oči vyčnívaly ze stran zploštělé rybí hlavy. Byly pokryté mázdrou a uhýbaly ostrému světlu. Stvoření přešlapovalo na dvou silných končetinách zakončených tlustými prsty a drobné zakrslé přední pracky mělo svěšené přes břicho. Slepené zbytky světlých vlasů zatemnily mou mysl jen chvíli potom, co jsem si uvědomil věc, která byla na tvorovy tou nejstrašlivější. Na ramenou, která plynule přecházela v dopředu čnící hlavu dravé ryby, jsem krátce před ztrátou vědomí zahlédl cáry Tonyho modré košile.Probudil sem se hrůzou, kterou mne obestřel noční sen. Za okny bylo světlo. Ležel jsem na jedné z postelí předního pokoje, přikrytý tenkou dekou. Vstal jsem a vyšel na verandu. U venkovního stolu seděly Renata s Andreou, Michal byl zrovna v polovině cesty k lodi, do které skládal věci.Po vodě se válely chumáče mlhy a z korun borovic padalo dolů nezvyklé ticho, nerušené jediným ptačím písknutím. Sešel jsem dolů. Obě děvčata mi kývla na pozdrav. Nemusela nic říkat, všechno měla napsané ve tvářích: Pojďme už, proboha pryč!Michal se vracel od břehu. Dvěma prsty mě přivolal k sobě,naznačuje tak, že nechce mluvit před děvčaty.
"Všechno jsem zahrabal na pláži," zašeptal a já si vzpomněl na loď plnou jiker.
"A Tony?" ptal jsem se, protože od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že nelidská stvůra pospíchající k vodě byla ještě před pár hodinami člověkem, jsem si nepamatoval nic.
"Tony je pryč. Nechal jsem ho jít."
Četl jsem Michalovi c očích, že to byla možná chyba a on pokračoval: "Holky jsou v pořádku. Nic jim neudělal. Je někde tam," kývl hlavou směrem k vodě.Napadlo mě, že snad až jezerní voda zbavila to, co se stalo z Tonyho, posledních vzpomínek na nedávné lidství. Snad až pod hladinou došlo ke zrůdné úplné proměně Tonyho vědomí cosi neznámého a tudíž nepopsatelného. Jen tak lze vysvětlit, že Andrea s Renatou žijí, že je Tony nevzal s sebou, když opouštěl tento svět. Snad byl v jejich přítomnosti ještě více člověkem než... Teď snad někde u dna, s očima upřenýma vzhůru, čeká na temný stín naší pramice.
"Na lodi ne," varoval jsem Michala.
"Holky jsou úplně apatický. Neujdou ani kilometr. Na lodi je můžeme odvézt až do vesnice."
"Je to šest kilometrů po vodě, ve který plave kdoví co, Majku," snažil jsem se vymluvit mu jeho úmysl.
"Ve dne se nebude nic dít. Příšery ve dne spí," rozhodl Michal, otočil se a vykročil k chatě.
Nepoznal jsem, že tomu nevěří.
Loď vplula do mlhy, ta se za její zádí uzavřela a zabránila nám prohlédnout na chatu s okny zamhouřenými prkny okenic. Klíče vrátil Michal do Tonyho skrýše nade dveřmi. Opouštěli jsme břeh, který byl pro nás místem nevýslovné hrůzy. Naneštěstí není možné vzdalovat se od břehu a zároveň se nepřibližovat k jeho protějšku na druhé straně chladných vod.
Hustá mlha obestírala loď, vesla něžně a tiše zajížděla do hlubiny a postrkovala nás vpřed. Přestalo existovat "vpředu" a "vzadu". Loď plula v mlze odnikud nikam.
"Dávej pozor, ať nenarazme na břeh," upozornil jsem Michala, který vesloval. Holky seděly na zádi a já na samé špici lodi, protože jinde nebylo místo. Upíral jsem oči do mlhy před sebou jako do nejtemnější noční tmy, ale neviděl jsem nic. Napadlo mě, že už jsme jistě v zákrutu, za kterým se přehrada rozšiřovala.
"Víš vůbec, kam nás vezeš?" ptal jsem se Michala.
Přikývl.
"Zajeď ke břehu. Takhle vůbec nevíme kde jsme," dal jsem úplně najevo své obavy.
"Už čtvrt hodiny jedu ke břehu." Michalovi ruce se pohybovaly jistě a pravidelně. Vesla nepříjemně vrzala v okovech.
"Točíme se furt dokola," okřikl jsem ho.
"Tak vesluj sám, jestli víš, kde je břeh," odsekl a odhodil vesla.Voda vstříkla do lodi a objevila se tlama. Obrovské trojúhelníkové zuby se zjevily nad mojí hlavou v oblacích mlhy a než jsem pochopil, co to vlastně je, bylo už příliš pozdě na obrácená lodi, jejíž kýl narazil do obrovské betonové tlamy podpírající mostní konstrukci.Náraz mě srazil na Michala. Uslyšel jsem hlasité prasknutí, loď se naklonila a začala nabírat vodu. Pilíř mostu byl příliš hladký na to, aby bylo možné se zachytit se ho, ale přesto jsem se o to pokusil. Andrea s Renatou zpanikařily. Sápaly se po mém těle ke sloupu a šlapaly po Michalovi. Loď se překvapivě lehce převrátila a my se ocitli v nepříjemně studené vodě, která nás okamžitě promočila a šaty nás stahovaly ke dnu. Holky se vyplašeně rozhlížely po něčem, čeho by bylo možné se zachytit. Michal zmizel pod hladinou hned po převrácení lodi.
"Sundejte si ty svetry! Rychle!" odtrhl jsem Andreu od pilíře a strkl ji ke břehu. Směr mi ukazoval nad námi se klenoucí most. Cloumal jsem s Renatou a křičel na ni, dokud nepochopila, co po ní chci. Hned potom jsem se ponořil a vnikl zespod do lodi, kde jsem tušil Michalovo tělo. Bylo tam. Chytil jsem ho za vlasy a táhl k hladině. Michal byl bledý a po obličeji mu stékala krev z ošklivé rány na čele. Táhl jsem ho ke břehu. Holky jsem slyšel v mlze před sebou. Osvobodil jsem se od těžkého oblečení, aniž bych pustil Michalovo bezvládné tělo, a chtěl jsem pokračovat v plavání, ale má noha zavadila pod vodou na něco pevného. Nebylo to dno. Bylo to něco, co by pod vodou nemělo co dělat. Nechal jsem Michala ležet na hladině a ponořil jsem se. Téměř okamžitě jsem pochopil.Ta věc tam nebyla sama. Byly jich tam celé řady, jedna vedle druhé. Hrozivě se vypínaly z bahna, omotávaly šlahouny vodních rostlin. Některé byly kamenné a celkem primitivní, jiné, kovové,byly posety kroutivými ozdobami kovářů a opatřeny cedulkami s nápisy, které už dávno nebyly k přečtení. Mnohé z nich byly dřevěné, zetlelé, napodobené svému původnímu tvaru. Byla to znamení víry. Na většině z těch visela soška mrtvého člověka.To už mi došel v plících vzduch, vznesl jsem se k hladině a za vlasy dotáhl Michla ke břehu, kde jsem začal křičet.Byly to hroby. Řady hrobů lidí ze zatopené vesnice, do jednoho rozhrabané a prázdné.
Michal začal po sedmém stlačení hrudního koše prudce dávit. Obrátil jsem ho na břicho a pomohl mu se zvednout. Klečel v písku opřený o ruce a zvracel. Pak se z mlhy ozvalo volání a Michal začal výt. Zvrátil hlavu a z hrdla mu vytryskl táhlý jekot. V mlze pokrývající hladinu mu cosi odpovědělo. Michal se třemi nelidsky dlouhými skoky přenesl k místu, kde vlny olizovaly břeh. Zavřeštěl, sklonil hlavu a začal hltavě pít. Se zvířecí samozřejmostí začal nabírat jazykem jezerní vodu a chtivě ji polykal. Pil s hlavou zpola ponořenou a já jsem náhle věděl, co musím udělat. Mé ruce uchopily veslo, které ke břehu připlulo na vlnách spolu s dalšími věcmi z lodi. Drže veslo jako veliký meč, přistoupil jsem zezadu k tomu vodu chlemtajícímu utopenci a zasekl jsem mu dřevěnou hranu mezi hlavu a ramena. Nezabil jsem ho, protože, ačkoli pil, hýbal se a jevil všechny známky plného vědomí, byl v té chvíli již mrtvý. Jeho duše byla pryč a na jejím místě se usadila chladná a otravná jezerní voda.Andrea s Renatou plavaly kdesi v mlze. Zřejmě v panice ztratily směr, kterým jsem je poslal, a zamířily k jinému břehu nebo do středu přehrady. Plavat a volat jejich jména bylo jedinou možností, jak je nalézt či nasměrovat k sobě. Pokud byly ještě živé, pokud se ještě nestaly součástí světa, který začíná tam, kde člověk ztrácí naději na přežití - pod hladinou, mezi bublinami bahenního plynu stoupajícími ze dna.¨
"Andréééóóó!!! Renááátóóó!!!"
Plaval jsem možná už půl hodiny a pomalu ztrácel naději na objevení děvčat i záchranu vlastního života. Zdálo se mi že slyším zpěv. Tenké kloktavé zajíkání. Protáhlé vzlyky, které mě volaly k sobě, ale já se snažil z jejich dosahu. Proboha. Co všechno muselo být v těch chvílích ve vodě a na dně pode mnou?!Ve chvíli, kdy jsem se vzdal, kdy mě opustily síly a mé ruce již nebyly schopné jediného tempa, vyplul jsem náhle z mlhy a uviděl před sebou břeh. Na špičatém výběžku, seděla Renata jako siréna a prosebně ke mně natahovala ruce. Neměla v očích nic nelidského a její obličej nebyl poznamenán ničím jiným než obyčejným lidským strachem.Její ruka byla bílá a rozmočená dlouhým pobytem ve vodě. Renatiny mokré vlasy, plné zelených řas, splývaly po roztřesených ramennou. Neviděl jsem nic, co by mě mohlo varovat, a tak jsem pomalu natáhl ruku a stiskl její studené prsty svými. Byly podivně měkké a prázdné. Renatina ruka ochabla a zůstala viset v mém sevření jako gumová rukavice. Zděšeně jsem ucukl, trhl jsem sebou a serval tak z dívčina těla veškerou jeho lidskost, celou její kůži, která se okamžitě začala rozpadat a vyvlékat z oblečení, zatímco ozubená tlama z níž právě stekl Renatin obličej, zuřivě sekla po mé ruce. Odporně zmítavé plazí tělo sebou smýkalo a zmizelo pod hladinou.Rychle jsem se vysápal na skálu a přeskakoval po jejích kamenech co nejdál od břehu. Nemohl jsem se zastavit ani otočit, protože to by mé tělo srazilo v bolestech k zemi. Musel jsem utíkat pryč. Pryč od podvodního hřbitova, Michalova bezhlavého těla a slizovité kůže , ze které jsem právě osvobodil dalšího nestvůrného obyvatele dávno mrtvých domů na dně přehrady. Chtěl jsem zapomenout na Tonyho tvář a na zvuk zvonu, který už udělal tolik nesmazatelných rýh do mé paměti.Utíkal jsem od toho, ale vlastně jsem si to všechno odnášel s sebou. Ztraťte paměť a nemusíte se vyhýbat léta starým vzpomínkám. Oprostěte se od své fantazie a nevyděsí vás ani samota, ani tma. A nespěte. Už nikdy nesmíte spát, pokud se nechcete nechat zavít vlastními sny.Zastavil jsem se. V té změti mlhy, slizu a smrti, kterou jsem nechal za zády, bylo přece jen něco, od čeho mi svědomí nedovolovalo uprchnout. Andrea. Přežila-li to běsnění hrůz vyvřelých z hrobů a bahna, uchýlila se na jediné domněle bezpečné místo. Bylo nutné ji odtamtud odvést. Zamířil jsem k mostu, ke druhému břehu a k chatě.Most nespojoval nic než dvě hromady husté mlhy, která halila vše na obou jeho koncích. Nad tou zvláštní nadoblačnou krajinou se tyčila zřícenina hradu jako bezprstá dlaň. Jako by jezero bylo obrovským ďáblovým kotlem, ze kterého stoupá pára a na jehož dně se zmítají podivná, i té nejbujnější lidské fantazii tak vzdálená hnusná stvoření.Chata. Tam, kde jsme včera večeřeli, byly závěje navátého listí. Veranda vytvářela na dojmu opuštěnosti, kterým chata působila, příšerný škleb. Okna,přivřená dřevěnými víčky okenic, jakoby každou chvíli hrozila otevřením a odhalením zvířecky žlutých očí rozpůlených černou, do mozku se vpalující štěrbinou, která se s příchodem noci roztáhne ve všepožírající černotu, jíž nemůže uniknout žádný z okolím se pohybujících se tvorů-
"Andreo! Jsi tady? Andreo, otevři! Slyšíš mě?!" cloumal jsem jedněmi a potom i druhými dveřmi.
"Andreo, nic mi není. Slyšíš? Jsem úplně normální. Otevři, Andy, to jsem já!"
V zámku cvakl klíč a první dveře se otevřely. V šeru místnosti za nimi stála Andrea, promočená a špinavá. Tryska hasícího přístroje, který svírala v rukou, mířila na moji hlavu.
"Tetrachlor mi moc nepomůže, Andy," začal jsem opatrně přesvědčovat o své neškodnosti. "Potřeboval bych se spíš najíst."
"Oni nepotřebují jíst. Žádný vlkodlak nejí. Michal to říkal. Oni chtějí zabíjet."
Andrea svá slova podtrhla přiblížením trysky k mému obličeji. Hlas měla chladný a drsný.
"Tohle nemá být s vlkodlaky nic společného, Andy. Ani s ničím jiným, o čem jsi kdy četla. Tohle doopravdy existuje. A já k nim nepatřím. Věř mi".
Andrea, promočená a špinavá. Tryska hasícího přístroje, který svírala v rukou, mířila na moji hlavu.
"Tetrachlor mi moc nepomůže, Andy," začal jsem opatrně s přesvědčováním o své neškodnosti. "Potřeboval bych se spíš najíst."
"Oni nepotřebují jíst. Žádný vlkodlak nejí. Michal to říkal. Oni chtějí jen zabíjet."
Andrea svá slova podtrhla přiblížením trysky k mému obličeji. Hlas měla chladný a drsný.
"Tohle nemá s vlkodlaky nic společného, Andy. Ani s ničím jiným, o čem jsi kdy četla. Tohle doopravdy existuje. A já k nim nepatřím. Věř mi."Udělal jsem malý a nenápadný krok směrem k ní. Malá špičatá tryska vyfoukla oblak jedovatého plynu, který mi okamžitě naplnil plíce. Rozkašlal jsem se. Hasící přístroj nepřestával chrlit odporně páchnoucí pěnu a já zvracel. Vypotácel jsem se na verandu, kde jsem padl na kolena a hned potom na tvář. Zůstal jsem bezvládně ležet, zavěšen do barevných kruhů, které se otáčely v mém vědomí a se slinami u úst jsem se snažil nasát čerstvý vzduch. Do ruda rozžhavené kruhy však pevně sepjaly můj mozek, a když jsem opět nabyl vědomí, byla už všude kolem tma.