Pravý přítel neni ten, co se dotkne Tvé ruky, ale ten, co se dotýká Tvého srdce

vyzvánění - konec

17. března 2007 v 23:13 | jahůdka |  Povídky
... Udělal jsem malý a nenápadný krok směrem k ní. Malá špičatá tryska vyfoukla oblak jedovatého plynu, který mi okamžitě naplnil plíce. Roz­kašlal jsem se. Hasící přístroj nepřestával chrlit odporně páchnoucí pěnu a já zvracel. Vypotácel jsem se na verandu, kde jsem padl na kolena a hned potom na tvář. Zůstal jsem bezvládně ležet, zavěšen do barevných kruhů, které se otáčely v mém vědomí a se slinami u úst jsem se snažil nasát čer­stvý vzduch. Do ruda rozžhavené kruhy však pevně sepjaly můj mozek, a když jsem opět nabyl vědomí, byla už všude kolem tma.
Andrea ležela na jedné z postelí, kolena přitisknutá k bradě, ruce k uším, oči otevřené. Byla ulepená od hasící pěny a zřejmě přiotrávená jako já.
Položil jsem jí ruku na rameno a zacloumal s ní. Pomalu zvedla oči a pak sundala dlaně z ušních boltců
"Ještě zvoní?" zašeptala a začala vzlykat.
Obejmul jsem ji a ucítil její lidské teplo, které mi dělalo neobyčejně dobře.
"Oni přijdou," vzlykala a třásla se.
Začal jsem přemýšlet nahlas: "Musíme tady zůstat do rána. Venku je tma a v ní kdoví co. Zítra bude alespoň světlo, když už nic jinýho. Zavřeme okenice a dveře. Neboj se. Dovnitř se nedostanou. V kuchyni je, myslím, ještě jeden hasičák. To bude naše zbraň."
Při zmínce o kuchyni začala Andy nesouhlasně kroutit hlavou.
"Půjdu tam sám. Ty počkáš tady. Najdu tam trochu jídla a něco k pití. Hned se vrátím. Pusť."
Držela se mne a její oči prosily: Vrať se. Ani ve snu by mě nenapadlo utéct a nechat ji tam.
Vyprostil jsem se z jejího sevření a vyšel z místnosti. Na verandě jsem lačně nasál chladný noční vzduch.
Nebylo vidět ani na krok. Nerozsvítil jsem. Bál jsem se, že světlo přilá­ká od vody nezvané návštěvníky. Nechtěl jsem upozorňovat na naši pří­tomnost.
Klíč od kuchyně jsem nalezl po hmatu tam, kam ho včera Tony pohodil. Odemkl jsem a otevřel dveře té Pandořiny skříňky, dveře do Pekla, jež mělo následovat.
Z místnosti se vyvalil odporný puch, tak hustý, že okamžitě ulpíval na všem, co mu stálo v cestě. Vešel jsem dovnitř. Nejdřív jsem sňal ze zdi hasící přístroj (visel hned vedle dveří), potom jsem za sebou zavřel, proto­že strach z venkovní tmy a neznáma v ní byl nesnesitelný. Hmatal jsem po kuchyňské lince ve snaze najít poživatelné zbytky jídla, ale na všem již byly patrný hniloba a plíseň. Cosi jsem převrátil. Stačil jsem tu věc zachy­tit dřív, než dopadla na podlahu. Byla to Tonyho baterka. Rozsvítil jsem ji a přejel kuželem světla místnost.
Vše bylo pokryto plísní. Hustý chlupatý koberec zelené barvy pokrýval podlahu a nábytek. Na stěnách tvořila vodnatá houba zubaté, slintající obrazce. Plíseň se držela i stropu, odkud visela v bizarních spletencích. Kaluž slizu, v nějž se rozpadla chycená lidská ryba, byla zdrojem tohoto bujení. Místnost se zaplnila téměř hmatatelnou nenávistí ke všemu teplo-krevnému. Obrovský hrozen plísně na protější stěně začal pomalu stékat k podlaze. Místnost se dala do pohybu. Houbovitá tkáň se začala uvolňo­vat ze stropu. Vyrazil jsem ke dveřím, ale neudržel jsem rovnováhu na kluzkém povrchu podlahy. Na záda mi nalehla plíseň kanoucí ze stropu a její tíha mě srazila k zemi. Baterka mi vypadla z ruky a osvítila škvíru pode dveřmi. Kdosi tam stál.
Proboha! Mohl jsem snad doufat, že v těch botách, které jsem okamžitě poznal, jsou jiné než Michalovy nohy? Mohl jsem doufat, že to, čím buší do zavřených dveří, je něco jiného než hlava, kterou od jeho těla oddělilo veslo držené mýma rukama? Ne. Můj mozek odmítal nepřijmout tyto logické skutečnosti.
Dunivé údery do dveří přerušil syčivý zvuk odjištěného hasícího pří­stroje. Jeho tryska začala vydechovat jeď. Snažil jsem se stříkat pěnu od sebe, ale musel jsem rychle ven z místnosti, dřív než se sám nadýchám výparů. Plíseň pod příkrovem pěny slizovatěla a roztěkala se. Postavil jsem se a shodil houbu ze svých zad. Potom jsem prudce rozrazil dveře a namí­řil proud pěny ven.
Zrůda zaječela odhozena dveřmi do tmy. Baterka zmizela pod nánosem pěny a noc opět dostala šanci mě oslepit. Přístroj zachroptěl a vyplivl poslední chomáč pěny. Rozmáchl jsem se prázdným kovovým válcem a udeřil do míst, kde jsem tušil k útoku se chystající bezhlavou příšeru v lidských šatech. Uslyšel jsem zvuk drcených kostí. Ovládl mě pocit nad­vlády a vítězství. Znovu a znovu jsem hasičákem drtil tělo svíjející se ve tmě u mých nohou, dokud neustal veškerý jeho pohyb. Z očí mi vytryskly slzy vzteku a z hrdla-křik vítězství. Rozhýkal jsem se a vyslal ten skřek nebi zakrytému ztemnělými korunami borovic. V náhlém přívalu světla do mého mozku jsem dohlédl tmou až ke břehu jezera a uviděl pohyb na jeho hladině. Přicházeli na moje volání. Nelákali mě do svého světa. Teď jsem je lákal já.
Houba vrůstající mi do pokožky na zátylku vystřelovala do mých nervů chlad tolik potřebný k zabíjení. Předklonil jsem se a opřel se o levou ruku. Pravou paží jsem se rozmáchl a hodil přístroj, oblepený zbytky kostí a tkáně, daleko od sebe směrem k přehradě. Vydal jsem krátký výhružný skřek a dal se na ústup. Když jsem vybíhal schody na verandu, pomáhal jsem si rukama. Odstrkoval jsem se jimi od schodů.
Dveře do bezpečí byly zamčené.
"Andreo! Neblázni a pusť mě dovnitř. Andreo!"
Křeč mi zkřivila ústa. V hlavě mi hučely vlny vysoké jako dům.
"Andy! Oni už jdou. Dostanou mě. Pusť mě, proboha, dovnitř!"
Od břehu ke mně dolehlo mlaskavé svíjení těl nemrtvých lidských oboj­živelníků.
"Proboha, otevři! Andy! Nic mi není. TO JSEM JÁ!"
Kvílení, jež se ozvalo od vody, mě donutilo se olíznout. Ústa jsem měl plná slin.
"Andreo! Já nechci skončit jako Tony! Nechci, nechci, nechci!"
Začal jsem sebou hystericky zmítat a oni byli stále blíž. Tušil jsem za sebou bledá světla jejich očí, ale neotáčel jsem se. Přitahovalo mě lidské teplo za dveřmi. Snažil jsem se nevnímat pohyb za svými zády.
"Andy! Andreo! Prosím!"
Otevřela.
Stála ve dveřích a vyzařovala teplo. Z plic mi unikl vzduch, a když pro­cházel přes zuby ven, vydal mokrý syčivý zvuk. Skokem jsem se přenesl do místnosti a přirazil za sebou dveře.
Dost. Už nemůžu dál. Nemůžu dál psát. Slyším je přešlapovat za dveř­mi. Andrea spí. Usnula chvíli potom, co jsem uchopil postel, postavil ji na výšku a opřel o dveře. Dívám se na její tělo a snažím se představit si, jaké má asi sny, ale můj mozek už je schopen jenom dvou věcí. Jednou z nich je smrt, umřít a přestat myslet, a ta druhá je mi stále méně odporná. Nedou­fám už v pomoc zvenčí. Děsím se jí teď víc než sám sebe. Víc než vody, mlhy a bahna před několika hodinami.
Nedokážu již napsat více než stránku a proto pochopte, že musím poně­kud změnit styl svého vyprávění, abych nezůstal lidskému světu dlužen jeho konec. Mé prsty již nejsou schopny udržet tužku, musel jsem šiji při­vázat k zápěstí a proto je teď můj rukopis tak nepodobný předchozímu.
Při četbě řádků uzavírajících můj příběh si uvědomte, že jejich autorem není člověk. Je jím bytost neschopná vysvětlit důvod, z jakého si před nedlouhou chvílí servala ostrými zuby kůži a maso z kosti levého předlok­tí. Jejím bytost, která nenávidí svou lidskou podstatu. Ochladila mou krev a zakalila můj zrak. Nastěhovala se, vloupala se, do mého lidského já, aby ho udělala svým otrokem a pak i svou potravou.
Teď, zatímco poslední zbytky mého původního vědomí budou kdesi v nitru hltány chřtánem příšery rodící se z mé smrti, vstanu a probudím to teplé lidské tělo, schoulené u protější stěny.
(Andréééóóó!!!)
Protože ji tady nemohu nechat napospas tomu zvrácenému světu, který neuznává přírodní zákony a v němž je láska jen vývojovým stadiem nená­visti a smrti. Ne. Ona musí jít se mnou. Teď do. ní musím vstoupit. Dříve než naposledy otevře oči, uchopím její hlavu do svých mokvavých dlaní a vnutím svůj dlouhý lepkavý jazyk jejím rtům. Proniknu hluboko do ní, protože ONO, ta věc uvnitř mne, chce ochutnat její nitro. Potom mé zkra­cující se prsty roztrhnou kůži na jejích zádech, aby osvobodily tu slizkou a studenou věc, která spí v každém z nás a čeká na probuzení a volnou cestu ven.
Musím... musím už jít. Nesnesu už ve svých žilách lidskou krev. Pálí. Toužím ji vypláchnout chladivou jezerní vodou. Chci pít. Chci hltat, zapl­nit si plíce... žábry tou tekutinou udržující život v mrtvém těle.
Ta hnusná, teplá, odporná věc támhle v koutě...
Křič! Ještě! Křič víc! Ten zvon zvoní jen a jen pro tebe!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.