Pravý přítel neni ten, co se dotkne Tvé ruky, ale ten, co se dotýká Tvého srdce

vyzvánění - první část

17. března 2007 v 21:59 |  Povídky

Vyzvánění

Ten den byl pátek a kolem přehrady panovalo ticho. Okna všech chat zírala slepě na protější břeh, pokud nebyla zavřena okenicemi. Byl konec září a tady po horkém létě "chcípnul pes" . Ze hřišť zmizely volejbalové sítě, z pískovišť zapomenuté kyblíčky, déšť s větrem zmazaly všechny stopy v písku. Pláž byla studená a prázdná - všechny lodě byly uloženy k zimnímu spánku pod střechami sídel letních hostů. Nezvykle klidná hladina zanechávala dojem hustého a jedovatého tekutého kovu.
Nevím, jakým byl poslední zářijový den svátkem našich pohanských prapředků. Nevím, není-li snad význačným dnem v kalendářích keltských Druidů. Neznám jméno žádného boha, který by mohl v ten ti den oslavován. Nemám ponětí o zvláštnostech v ostavení hvězd v tento den. Snad vládne Vodnář noční obloze, nebo je Zemi příliš blízko tajemná desátá planeta. Nevím. Vím jen, že něco muselo začít, něco muselo dát povel. Snad to byly naše hlasy, rušící lesní ticho snad světlo z chaty probudilo život ukrytý pod skálou na protějším břehu. Snad dno naší lodě rozkrojilo spánek tvorů znehybněných u dna a veslování zvířilo bahno, jež bylo jejich úkrytem. Snad. Ale je možné, že začátkem toho všeho bylo ono podivné vyzvánění.
"Co to ksakru je? Slyšíte to taky?!" Tony nás utišil gestem ruky a vstal.
"Poslouchejte!"
"Zvonění. Zvoněj klekání. Prosím tě, sedni si." Andrea chtěla naznačit, že v téhle dvojici je to ona, kdo poroučí.
"Tady nic takového nikdy nezvonilo," nedal se odbýt Tony, " a klekání se zvoní úplně jinak. Tohleto je spíš umíráček."
"Tonine, přestaň. Jakoby nestačily Michalovy historky o tom, jak nás někdo přepadne!" Renata se snažila udělat za věcí tečku.
"Já jsem neříkal přepadne,já jsem říkal zadáví, a to je dost podstatnej rozdíl!" bránil se Michal.
"Asi se to nese po vodě z vesnice," pronesl jsem svou uklidňovací větu a mrkl na Tonyho, jako že už bylo dost. Tony si sedl, chvíli byl zticha a pak znovu zpustil: " Jezdím sem, kruci, už nějakejch patnáct let a v životě jsem tady neslyšel žádný zvonění."
Seděli jsme před chatou kolem dřevěného stolu a snažili se zkompletovat aspoň jednu funkční. Michal se na naší činnosti nepodílel a jenom kibicoval, jak bylo u něj zvykem. Tony nepřestával probírat zvonění a Andrea s Renatou neprotestovaly, protože byly alergické jenom na strašidelné řeči od Michala.
"když jsem byl malej," ponořil se Tony do svého dětství, " strašili mě vždycky naši tou zatopenou vesnicí. Je támhle za zákrytem, kus za mostem. Řekli mi prostě že když pustili inženýři vodu, zapomněli vesnici vystěhovat…"
"To je ale blbost," přerušil Michal Tonyho a chystal se mluvit dál, Tony však zvýšil hlas a jeho umlčel.
"…nebo to udělali schválně, co já vím. Prostě, než jim došlo, co se stalo, bylo už dávno pozdě a všichni se utopili. No a ty utopený děti z tý vesnice vylejzaj prej večer z vody a chtěj si prej hrát z živejma dětma, který pak taky utopěj. Několikrát jsem si myslel, že takový děcko vidím, jak leze na břeh, a naši mi to pak museli vymlouvat, protože jsem byl věčně v šoku. Jo, a s tím zvonem je to tak - že prej zvoní zvon v tý vesnici, ve věži a pod vodou. Ale myslím, že ho nikdy nikdo neslyšel…"
"Až teď my!" vmísil se znovu Michal. "A v noci vylezou mrtvoly vody…"
"Nech toho! Seš nechutnej," zastavila ho Renata tím, že mu dala ruku přes pusu. Michal ji rychle kousl a vítězně zaječel: "Tak, a seš nakažená. Já jsem totiž vlkodlak. He, he!"
Z tajemné atmosféry se najednou stala fraška. Zvon zvonil, jeho hlas klouzal po vodě a zalézal do všech zákrutů mých ušních boltců. Ostatní změnili téma rozhovoru, jen já si nechal ježit chloupky na rukou tím tajemným zvukem, který tu neměl být.
Pak bylo najednou ticho. Všichni se na sebe podívali, jen já jsem uhnul pohledem k chladivým vodám přehrady. Někde se něco zlomilo, ale ctil jsem to opět jen já. Konec divného zvonění znamenal konec i něčeho jiného, něčeho, co bylo skryto ve vzduchu, v atmosféře definitivně končícího léta. Nemohl jsem tušit, že ten kovový smích, který odzvonil prázdninám a bezstarostných snění, zároveň probudil něco, co jsem neviděl ani v těch nejdivočejších snech.
Ještě v pátek jsme k večeru přeplavali na jedné z pramic, která patřila k vybavení chaty, pod zříceninou vrhající stín na pláž a vyšplhali do jejích rozvalin. Rudé zapadající slunce zkrvavilo svými paprsky zákruty zdí někdejšího hradu. Tony nás zavedl k ústí chodby, která vedla z polorozbořených sklepů do nižších pater hradního podzemí.
"Jdem tam?" navrhoval Michal. "nebo jsme srabi?"
"Mužem. Byl jsem tam mockrát," souhlasil Tony, "ale potmě je to dost o držku. Baterku jsem nechal v kuchyni.
"Ale Michal jde první," navrhla škodolibě Andy a na Renatě bylo vidět, že jí to není dvakrát po chuti. Přesto se rozhodla nekazit legraci a stoupla si za Michala.
"Jdu druhá. Za mnou je fronta!"
Michal se v podřepu vsoukal do otvoru a náhle nám zmizel s výkřikem z očí. Renata zaječela.
"Pozor!" ozval se Michal. "Je to tady Prudký."
"budu celá zasviněná," povzdechla si Andrea, když lezla po čtyřech za Tonym. V jednu chvíli to vypadalo, jako by jí tma v chodbě hlavu.
Šel jsem poslední. Uvažoval jsem, má-li to horší ten, kdo je první a riskuje pád kdoví kam či srážku s kdoví čím, nebo ten, který jde vzadu, a ať se tomu brání jak chce, vždycky za sebou slyší ještě jedny tápavé kroky. Slyšel jsem je.
"Měl´s pravdu Tony. Hovno tu je," hlásil Michal ze tmy vpředu. "Dál už nejdu."
"jen lez, ty srabatko. Bojíš se?" provokovala Andrea.
"Lez ještě kousek, Majku," naváděl Tony. "Je tam studna, tak do ní nespadni."
"Kdyby´s mu to neřek, Tony, tak jsme teď bez Majka," šeptala po chvíli Renata a odtáhla se od nízkého kamenného valu kolem studny.
"Vražda bez důkazů," zachechtal se Michal, nahmatal ve tmě za sebou kámen a podpořen naší zvědavostí jej upustil do tušených hlubin. Všichni jsme se naklonili v očekávání žblunknutí kdesi v hloubce a v tom se stala ta věc, která nás přinutila drát se chodbou zpět, jeden přes druhého, k dohasínajícímu světlu. Nebylo to leknutí a nebyl to jen strach, co nás vytlačilo z chodby a nutilo utíkat až za poslední hradby. Bylo to překvapení. Odporné, hnusné, neočekávané překvapení,které se pohnulo na dně té díry a jehož křik se nám zahryzl do ušních bubínků. Neobsahoval žádný známý zvířecí zvuk. Ostrý, vrzavý, protáhlý skřek, který spolu s nesnesitelným zápachem vyvalil ze studny, vymazal v tu chvíli vše z našich mozků a zanechal v nich jedinou myšlenku, nepřehlédnutelnou a jasnou jako reklamní nápis: UTÍKEJ!
"Nemyslíte si, doufám, že jsem ten skřek dělal já," bránil se Michal, když odvazoval pramici.
"Bylo by ti to podobný, ale tentokrát si to nemyslíme," uklidnil jsem ho a snažil se uklidnit i sám sebe.
"Prosím tě, nelichoť si, Majku. Ten pazvuk bys nevyloudil, ani kdyby´s měl dvě takovýhle huby," snažil se tony zlehčit a pomáhal holkám do lodi.
"Nekecejte a dělejte, ať vypadnem z toho sajrajtu," popoháněla nás Andrea, zatímco Renata uraženě odmítala komunikovat.
Hladina v zátoce, kde jsme nechali loď byla pokryta zeleným slizovitým povlakem, který se lepil na vesla. Odrazili jsme se od břehu, ale povlak se držel lodi. Stékal po veslech dovnitř a lepil se nám na ruce a na boty.
"Zbavte se toho svinstva, ať to netáhneme až na pláž," žadonila Andrea.
Michal s Tonym vzali vesla a snažili se odehnat povlak od lodi. Šlo to špatně, ale šlo to.
"Musíte dělat pořádný vlny," probudila se konečně Renata.
"Hele," vytekly Michalovy nervy, "ty nedělej vlny a nekibicuj, když nejsi u vesla."
"Že to říkáš zrovna ty. Největší kibic," snažila se ho popíchnout Renata.
"Můžete, holky, třeba vylejvat vodu," předešel Tony hádce a udeřil veslem do vody.
Zrovna jsem přemýšlel, jaký je na nás pohled ze břehu, na blázny s trochou přítulného žabince, když Michal vykřikl a upustil veslo.
"Tam. Tam… já…." Nesouvisle lapal po dechu. Bylo vidět, že se něčeho opravdu lekl a že nejde o žádnou z jeho obvyklých komedií.
"Viděl jsem… pod těma řasama…" sípal a ukazoval do vody, "…dívalo se to na mě!"
"Já, když se podívám do vody, tak se tam taky vidím a nehysrečím," nadával Tony a natahoval se pro veslo plavoucí po hladině. "Ale je fakt, že kdybych tam uviděl tebe, tak se pořádně vyděsím."
"Nechte toho, pitomci. Vím, že je něco pod lodí." Michalova tvář byla bílá jako rybí břicho.
"No jasně. Vodník!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.