... Holky vyprskli smíchy a Tony vesloval ke břehu. Zelená skvrna nás pustila a když jsme se od ní vzdalovali, byl jsem to já, kdo se otočil a uviděl několik velkých bublin . Vybuchly uprostřed koberce slizu a jejich obsah otrávil vzduch.
U břehu jsem s děvčaty vystoupil. Michal s Tonym znovu odrazili a zamířili podél břehu k mostu za ohbím přehrady, v těchto místech poměrně úzké.
"Jedeme pro večeři! Prostírejte!" křičeli, když jsme stoupali k chatě. Nahlas jsem zapochyboval, že by na háčcích těch parodií na udice mohlo něco být a holky souhlasně zavrčely.
Začalo se stmívat a světlo na verandě bylo pro kluky dobrým orientačním bodem. Přes vodu jsme slyšeli jejich hlasy, ale slovům nebylo rozumět. Kontrolovali pytlačky nalíčené odpoledne.
Renata s Andreou byly zralé na postel. Seděly sklesle v kuchyni a pokoušely se tvářit, jako že je všechno v pohodě. Já jsem se bez úspěchu snažil být vtipný: "Doufám, že nic nechytí. kdo by to zabil a jedl?"
"Co si chytěj, to si sežerou," vyřešila to Renata.
A upečou," dodala Andy.
Žárovka na verandě se stala terčem můr. U břehu zaskřípěl lodní kýl o písek a bylo slyšet, jak se kluci dohadují, kdo vytáhne a přiváže loď.
"Hej! Připravte pekáč! Už se to nese," halekali od břehu. Andrea obrátila oči v sloup.
"Máme rybu jako prase", řval Michal.
"No to je snad zlej sen," komentovala Renata Michalův vítězoslavný vstup do kuchyně. Pobíhal s rybou v náručí a vnucoval ji holkám, které ječely spíše z povinnosti a Michalovi pro radost, než skutečného odporu k rybě. Vešel Tony a vyndal ze skříňky lékárničku.
"Jo. Tonyho ta mrcha kousla. Dostala za to veslem po palici." Michal položil rybu do dřezu. "Pak už ani necekla."
"Tebe kousla ryba, Tony?" ptal jsem se nedůvěřivě.
"Představ si. A docela dost. Hele." Kůži na ukazováčku a na palci měl Tony prokousnutou. Holky se ujaly ošetřování.
"Vyndával jsem jí háček z tlamy a najednou - cvak!
"Odkdy má kapr takovýhle zuby, že prokousne člověku prst?" zvýšil jsem hlas a náhle mě napadlo - od vyzvánění, ale hned to zase zmizelo s ostatními myšlenkami.
"To není kapr, vole. Je to bolen. Dravá ryba. Ta už připravila nejednoho plavce o…" udělal Michal vysvětlující gesto, na které holky zatvářily znechuceně.
"Já to jíst nebudu," rozhodla se Renata, a Andrea se okamžitě přidala: "Já taky ne. Neměli jste mi to ukazovat živý."
"Copak je to živá?" zařval Michal uražený nezájmem o svůj úlovek. "Dyť je to mrtvý. Hele, jak je to mrtvý."
Michal předváděl neživost ryby a třepal jí ve vzduchu.
"Tony, dej nůž, ať jí vykuchnu. K obědu bude dobrá." Tony podal Michalovi nůž. Ten rybu položil na okraj linky a přidržel ji rukou zabalenou do utěrky. Zatímco se holky s odporem odvracely, nasadil nůž rybě pod žábra, na místo, kde mají lidé krk, a bodl.
Nikdy nepochopíte ten pocit, který ovládne vaše tělo od hlavy po konečky prstů, když mozek náhle uvolní veškerou hrůzu, jenž se v něm za léta života nashromáždil. naplní vaše plíce jako štiplavý dým, zhroutí vám střeva a vzápětí krev naplní tepny k prasknutí. ten pocit nemůže pochopit nikdo, koho neobjala veškerá hrůza, dosud vězněná v hlubinách podvědomí.
Až uslyšíte křik z rybí tlamy plné černé krve, budete znát ten pocit. pochopíte to, až se ten kvil zabíjené ryby vnoří do vašeho mozku jako blyštivá čepel do jindy němého hrdla. a začnete taky křičet, až v tom umlkajícím mokrém zvuku poznáte dětský pláč.
Myslel jsem si, že křičím, ale jenom sem sípal a doširoka otevřenými ústy lapal po dechu. křičela Andrea. Renata se svezla po zdi a zůstala u ní, zpola opřená, ležet. Ryba se vymkla z Michalova sevření, které povolilo, jakmile začala křičet, a s plesknutím dopadla na podlahu. V kaluži krve, která ji prýštila z rány, se zběsile otáčela a mrskala sebou, s občasnými pisklavými steny. Ale ani to ještě ona ochromující hrůza. Ta měla teprve přijít a pohladit nás ledovou rukou.
Zmítající se ryba už nebyla tím na udici chyceným živočichem. Její tělo se začalo protahovat a hlava zakulatěla. V ploutvích nebylo možné rozeznat zárodky rychle se prodlužujících končetin. Šupiny se slily v jednolitou pokožku, jejíž barva přecházela ze zelené v šedivou a získala narůžovělý nádech. Tenké prstíky zakončily dlaně na bývalých ploutvích, a oči…. Oči byly modré! Pak se propadly dovnitř malinké dětské lebky, která se rýsovala pod pokožkou stále zřetelněji. Boky tvora se propadly, kosti se začaly drát na povrch, a když se kůže změnila v šedivý sliz, vycenila drobná, pololidská lebka své jehlovité štičí zoubky. Potom se to stvoření konečně přestalo hýbat a rozpadlo se na několik úlomků kostí, ponořených do kalužiny, v níž se v krvi mísila ta příšerná houbovitá látka, která bývala tělem.
Potom už bylo ticho. Bázlivě jsme obešli to, co zbylo ze zamýšleného oběda. Michal odvedl vzlykající Renatu nahoru na verandu. Já jsem pomohl Tonymu s Andy, která se odmítala přiblížit k té mysteriózní kalužině, rozlévající se na cestě ke dveřím. Tony pak zamkl kuchyň a klíč pohodil na zem. Kuchyně byla tabu. Strašné a neznámé "cosi" stoupalo jako mlha ze škvíry pode dveřmi a pomalu plnilo naše mozky pocitem nejistoty a strachu z nadcházející noci.
"Jsou čím dál blíž."
Michalovy oči se úporně snažily proniknout tmou.
"Ty žáby. Poslouchej ty žáby. Jsou čím dál blíž."
Stál jsem s Michalem na verandě a pátrali jsme baterkami v okolní tmě po příčinách a toho nejslabšího šelestu. Tony se v chatě snažil uspat Andreu s Renatou, které odmítaly zavřít oči, protože fantazie jim pak promítala na vnitřní stranu víček ty nejděsivější noční můry. A zatímco se uslzené oči dívek leskly ve tmě, marně zaháněné plameny tenké svíčky, Tonyho víčka zprůhledněla a vlhká kožovitá blána pokryla jeho z důlků nezvykle vystouplé oční bulvy. Kdyby se Tony podíval na své ruce, možná by viděl mizející rybí kousnutí a neuvěřitelně rychle se zkracující prsty. Ale on se na své ruce nedíval. Zíral do temnoty nad hlavami dívek a z hrdla, které stanovalo hlavu čím dál níž k ramenům, se mu ozýval, podivně bublavý zvuk.
Můry bezhlavě vrážely do žárovky, slabě osvětlující verandu. Michal většinou mlčel a já ho nechtěl nutit do řeči. Nechtěl jsem vracet jeho mysl k večerní události, ale myslím, že jeho myšlenky se stejně ubíraly jiným směrem. Jako maják přejížděl tmavé okolí světlem baterky. Nervózně jsem vnímal jeho strach ze tmy a žabích skřeků, doléhající k nám od břehu.
"Docela určitě jsou blíž."
Od schodů se ozval šramot. V kuželu světla, který jej okamžitě zaměřil, se nad hranu posledního schodu objevila čtyřprstá pracička a nafouklá, odporně tlustá ropucha se převalila nahoru. Opřela se o přední pracku a pomalu se napřimovala, až zůstala stát na zadních. Vlastně nevím, jestli jsem to doopravdy viděl, protože v tu chvíli žábu zasáhla Michalova baterka, srazila ji ze schodů a ve tmě pod nimi zhasla spolu s životem žabího zvěda....