Sedí manžel dvě hodiny na chodbě před operačním sálem… Po strašně dlouhý době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavenej a smutnej chirurg…
Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým hlasem říká: "Dělali jsme, co jsme mohli, ale vaše paní upadla do komatu… Manžel vytřeští voči a ptá se: "Co já teď budu dělat??"
Doktor: No, budete se muset o ni denně starat… každý dvě hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny, krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji plíny, když se pomočí a umývat jí, když se pokálí… budete na ni muset vlídně mluvit, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za dvacet let z komatu probere, usměje se na vás a může do něj znova ihned upadnout na dalších pár let…
Chlap mezitím zežloutl, zfialověl, zezelenal a totálně se rozklepal… Doktor ho kamarádsky poplácá po ramenech a říká: "Nebojte se, dělám si prdel… samozřejmě zemřela…"
Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým hlasem říká: "Dělali jsme, co jsme mohli, ale vaše paní upadla do komatu… Manžel vytřeští voči a ptá se: "Co já teď budu dělat??"
Doktor: No, budete se muset o ni denně starat… každý dvě hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny, krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji plíny, když se pomočí a umývat jí, když se pokálí… budete na ni muset vlídně mluvit, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za dvacet let z komatu probere, usměje se na vás a může do něj znova ihned upadnout na dalších pár let…
Chlap mezitím zežloutl, zfialověl, zezelenal a totálně se rozklepal… Doktor ho kamarádsky poplácá po ramenech a říká: "Nebojte se, dělám si prdel… samozřejmě zemřela…"
už přestan psát!